Stanislava Grabeníčková

Ačkoli vím, že není způsobné prozrazovat u žen jejich věk, v případě gratulace k životnímu jubileu se bez toho jaksi nelze obejít. Mnozí by mi jistě uvěřili, kdybych přála Stanislavě Grebeníčkové k jejím čtyřicátinám, tato dáma však letos slaví své 55. narozeniny.

Je jednou z těch žen, které dokázaly skloubit svou práci s rodinou, které obdivujete pro jejich krásu a příjemné vystupování, je báječnou a pozornou hostitelkou, dámou v tom nejlepším smyslu slova. V první řadě je ale vynikající sklářskou výtvarnicí.

Stanislava Grebeníčková absolvovala železnobrodskou průmyslovku a poté ateliér Stanislava Libenského na VŠUP v Praze. Velmi důležitou zkušeností pro ni byla stáž na amsterodamské Akademii u známého profesora Sybrena Valkemy1. Během studií a bezprostředně po jejich ukončení se věnovala hutně tvarovanému sklu. Již v té době se její objekty vyznačovaly humorem a pop-artovou hravostí. Prvním velkým úspěchem a zároveň velmi charakteristickou ukázkou její tvorby 80. let byla série objektů pro výstavu v Roztokách u Prahy (1984). Tehdy čerstvá absolventka vytvořila Rybářské náčiní, několikanásobně zvětšené a doplněné kovovými komponenty. Šlo o dokonalou iluzi skutečných reálií. Precizním zpracováním, pestrou barevností i přesnou reprodukcí loga známé firmy vyrábějící potřeby pro rybáře dosáhla neobvykle silného účinku. Instalace ohromila odborníky i laickou veřejnost. Reálné předměty v nereálném měřítku byly rozmístěny v galerii na soklech a s navlečenými vlasci vzbuzovaly v divákovi dojem, že se ocitl v roli Gullivera v říši obrů.

Po tvůrčí odmlce, věnované především výchově dětí a budování rodinného zázemí, začala počátkem 90. let pomýšlet na návrat k aktivní tvorbě. Věděla, kolik času uplynulo od jejích pop-artových objektů a uvědomovala si, že k tomuto údobí se již nemůže vrátit…byla už v jiné etapě života a začala hledat nové cesty svého výtvarného vyjádření. Velice záhy našla jasnou koncepci svého nového projevu. Vytvořila sérii objektů vzniklých kombinací kamene a skla. Symptomaticky nazvané plastiky Snesitelná tíže bytí či Na vlastních nohou staví opticky i fyzicky hmotnou krychli z leštěné žuly na subtilní křišťálové spirály z hutně tvarovaného skla. Odvaha a humor, s jakým jsou tyto plastiky prezentovány si nijak nezadá s jejími ranými objekty.
V druhé polovině 90. let převládl v tvorbě této sklářské výtvarnice její sochařský naturel. S ním souvisí i touha vytvořit dílo „vcelku“. Zatímco se její manžel (M. Handl) stal průkopníkem techniky lepení ve volné sklářské tvorbě, Stanislavě tato technika nevyhovuje. Ve šperkařské tvorbě tuto techniku sice suverénně používá, ale pro velké objekty se jí nezdá vhodná. Nejde ani tak o nedůvěru k mechanickým vlastnostem lepidel jako spíše o myšlenku, že sochařství jako takové, ať už skulptivní nebo plastické, pracuje s jednotnou hmotou, jedním objemem. Stanislava sklo cítí jako sochařský materiál a touží po tom, aby její plastiky působily především jako sochařská díla. Jako absolventka Libenského školy však zároveň ovládá i „malířskými prostředky skla“- optiku a valér. V tomto období vznikají např. Útočiště, Tajné místo2 a Záhadná Asuka.
Souběžně s volnou tvorbou se Stanislava od poloviny 90. let profiluje jako šperkařka. Na počátku byla podle jejích slov „ženská marnivost.“ Z  touhy ozdobit se však vznikla záliba mnohem hlubší, která se stala integrální a zajímavou součástí její výtvarné tvorby.Brože3 S. Grebeníčkové se brzy staly oblíbenými, známými a vyhledávanými ve světě moderního šperku. Když asi v roce 1993 vytvořila svůj první šperk, bylo to kupodivu z kamene – z místní břidlice. Poddajný a dostupný materiál umožnil snadné opracování na brusičském stroji. Později začala Stanislava sesazovat různé druhy skel, pečlivě obroušených, spasovávala je a lepila. Brzy jí však přestala vyhovovat dostupná barevná škála a začala skla kombinovat se zajímavými kameny a také experimentovat s tavením vlastních skleněných destiček. Nešlo v první řadě o barvu jako takovou, ale spíše o strukturu, o barevnou kombinaci. Při pohledu na tyto brože často nevíme, díváme-li se na vyleštěný přírodní kámen nebo umně a neopakovatelně utavené sklo. Některé skleněné destičky použité na těchto unikátních špercích jsou natolik pozoruhodné, že popírají pravidla o soudržnosti skel. Jsou realizovatelné pouze v takto drobném měřítku a jsou zcela nenapodobitelné. Šperky této výtvarnice působí i přes svůj rozměr nesmírně monumentálně. Připomínají obrazy. Jednak často nevídanými barevnými plochami, které samy o sobě působí jako štětcová textura, ale také svou bezvýhradnou dvojrozměrností. Jsou založené na prostorové iluzi. Téměř každý z nich je malým příkladem optického klamu: reverzibilní krychle, průzory, hranoly, portiky a sloupové síně jsou jen důmyslným barevně-geometrickým rozčleněním plochy. A právě v tom je šperkařské dílo této autorky tak výjimečné. Na omak hladký, lesklý, přesný, velmi precizní a kompaktní šperk působí opticky jako křehký, plastický, zranitelný a členitý. Spojuje tak bezvýhradně nejdůležitější vlastnosti moderního šperku. Jeho nositelnosti4, originalitu a perfektní zpracování.
V poslední době zaujala výtvarnice plastikami zpodobňujícími křehké představitele hmyzí říše – motýly a jejich kukly. Jde vlastně o monumentální skleněné reliéfy s fantaskními názvy jako Papilio dvojznačný nebo Přástevník skleněný. Jsou umně namíchaným koktejlem naturalistického, až atlasově přesného zobrazení a fantazií vytvořeného novotvaru.

Stanislava Grebeníčková v současné době vyučuje na VOŠ a SŠ v Novém Boru. Se svou rodinou žije a tvoří v nedalekém Polevsku.
Milá Stanislavo, všechno nejlepší!

1. Stáž na Gerrit Rietveld Academy u Sybrema Valkemy absolvovala S. Grebeníčková v roce 1978.
2. Tajné místo získalo prestižní cenu, stříbrnou Kanazawu, v roce 1998.
3. Stanislava Grebeníčková tvoří výhradně brože.
4. Nositelnost není u moderního uměleckého šperku vždy právě respektovaný požadavek.

Více

Antiprostor, origami a zase zpátky aneb objekty z plochého skla sklářského výtvarníka Milana Handla

 Ve dnech 18. – 22. června 2009 se v Novém Boru konalo X. Mezinárodní sklářské sympozium (IGS), jehož výsledky jsou až do konce října vystaveny v nových prostorách sklářského studia Ajeto. Mezi zhruba čtyřicítkou oslovených výtvarníků z celého světa figuruje i jméno Milana Handla. Jeho práci sleduji již poměrně dlouho a nepokrytě přiznávám, že jsem byla potěšena jeho účastí na tomto sympoziu a také velmi zvědava na výsledek jeho práce. Monumentální obraz z černého opakního skla, který při této příležitosti vytvořil, mne překvapil: elegantní a precizní objekt Milana Handla patří z mého pohledu k tomu nejpřesvědčivějšímu, co na sympoziu vzniklo.

Přestože se většina jeho tvorby odehrává převážně na poli trojrozměrné skleněné plastiky, chtěla bych tento příspěvek, právě s ohledem na opaxitový obraz z IGS, věnovat Handlově tvorbě z plochého skla. V oblasti skleněných obrazů, vitráží a objektů z tabulového skla realizoval totiž Milan Handl řadu svěžích a originálních objektů, které ani s odstupem času neztratily nic ze své kvality.

V tomto oboru se představil již na Vysoké škole nápaditou klausurní (Plavci, 1977) a státní závěrečnou prací (Vědeckotechnická revoluce, 1978). Na počátek 80. let se pak datují jeho první objekty ze zrcadlového skla a Antiprostory – geometrické závěsné hříčky kombinující ploché sklo, skleněné trubky a čočky. Mimořádné kvality dosáhly také dva objekty vytvořené pro velmi ojedinělou a podnětnou výstavu Vitraj 11 na Malé Skále v roce 1985. Milan Handl se zde prezentoval dvěma velmi inovativními vitrážemi. První z nich byla Kupka sena, pravděpodobně první asambláž v kontextu sklářského výtvarnictví ( blíže S. Petrová, České sklo, Praha 2001). Odvážně zde uzavírá reálnou kupku sena, pokrytou igelitem, mezi dvě skleněné tabule a skrz otvor v dolní části objektu nechává trčet do prostoru kobaltovou trubku. Tato banalita však zároveň evokuje obrazy impresionistických mistrů. Právě kontrast triviality a klasického námětu, citace a hravá pop-artová poetika, vybalancované do křehké rovnováhy, činí tuto vitráž přitažlivou i po více než dvaceti letech. Silný příklon k pop-artu prozrazuje i druhá Handlova vitráž pro tuto přehlídku, Kulturní vrstvy. Pomocí zrcadla výtvarník vtahuje diváka do svého obrazu a nutí jej stát se „kulturní vrstvou.“ Tento konceptuální objekt má navíc výrazný existenciální náboj.

Dalším významným krokem M. Handla na poli konceptuálního umění i prací víceméně dvojrozměrného charakteru je Průvan z roku 1986, monumentální objekt ze zrcadlového skla vytvořený pro Prostor III – třetí z experimentálních přehlídek pořádaných Kristiánem Sudou. Zde se Milan Handl dotýká land artu. Je to na dlouhou dobu jeho poslední realizace typu obrazu nebo reliéfu. Plochého skla se však nezříká. Na počátku 90. let začne využívat černý opaxit jako prostředek k budování trojrozměrných plastik. Tabule skla slepuje a vytváří z nich působivé duté objekty (série Ptáků). Touha vytvářet rozměrné objekty, ale zároveň obtížná technologie tavení, drahá surovina a obavy z ohromné hmotnosti a s ní spojené potíže s transportem a instalací vedou sklářského výtvarníka k využití plochého skla. Tyto pragmatické důvody ale posléze ústí v sérii děl výtvarně neobyčejně silných. Právě strohost opaxitu a přirozená elegance černé barvy vyhovují výtvarníkovu naturelu. Využívá zde pracovního postupu broušení a lepení komponentů z plochého skla, čímž propůjčuje těmto plastikám křehkost a grácii orientálního umění skládání z papíru – origami.

Celá tvorba Milana Handla se odehrává v jakýchsi cyklech. Problém často nahlíží z více úhlů a zpracovává ho opakovaně, někdy v dílech od sebe časově velmi vzdálených, dokud není s konečným řešením zcela spokojen. V jeho tvorbě lze vysledovat i jakési řetězení – syntézu předchozích řešení a jejich přetváření, nahlížení novým, jiným způsobem.

Takovou syntézou je právě i dílo vzniklé v rámci IGS. Výtvarník se vrací k unikátním vlastnostem černého skla a také k principům tvarování, podobným papírovým skládankám. Tentokrát však tabuli neprolamuje, neslepuje v ostrých úhlech, ale jen ohýbá. Poprvé ve své tvorbě využívá techniky lehání a ohýbání skla – fusingu. Sám autor nazval pracovně tento objekt Křížení – reflexe. Minimalistický monochromatický reliéf působí velmi noblesně. Jeho účinek je založen na interakci s prostředím, které ho obklopuje. Konvexní oblouky i prostá rovina zachycují a odrážejí okolní prostor a přetvářejí jej. Divák, okolní prostor a pohyb kolem se stávají součástí „děje v obraze“ a obraz se tak v každém okamžiku nabývá na jedinečnosti. Tento problém nezkoumá Milan Handl poprvé. Černé sklo zde nebylo použito pouze pro přirozenou eleganci černé barvy, ale především pro vynikající reflexní vlastnosti. Stejného efektu využil výtvarník například v cyklu Plodů (2004) nebo v práciRelation 2, která vznikla pro přehlídku evropské plastiky Connections 2009. Relation, stejně jako Reflexe a křížení jsou možná počátkem cesty výtvarníkova zkoumání odrazů. Nezbývá, než s napětím očekávat její výsledky a těšit se na ně…

milan handl, ak. mal.

* 14. 12. 1952, Příbram

vzdělání:

1968 – 1972 SUPŠS Železný Brod (ateliér Jana Novotného)
1972 – 1978 VŠUP Praha (ateliér Stanislava Libenského)
od 1980 je výtvarníkem ve svobodném povolání

ocenění:

1987 The Sybren Valkema Honorary Prize, Ebeltoft
2004 The Atsushi Takeda Prize, Kanazawa

http://milanhandl.cz

Více