II. Jak přišlo sklo do Železného Brodu

V září 1920 bylo na původně dvouletou Státní odbornou sklářsko-obchodní školu v Železném Brodě přijato prvních dvaatřicet zájemců o studium. Sešli se v radnici, ale po uvítacích projevech rozešli domů s tím, aby přišli za měsíc. Město pro ně ještě nemělo připravenou učebnu ani dílnu. Teoretické předměty, kreslení i modelování se začaly učit až v říjnu ve dvou místnostnostech v přízemí budovy a v jedné místnosti ve sklepě dnešní pošty. V přístavku na dvoře byl jeden stůl s kahanem na mačkání perlí a knoflíků do kovových forem, které si žáci přinášeli z domu. Sklo také.
Škola měla mít pět odborů, ale ti, kteří se přihlásili na broušení nebo rytí, měli smůlu, a dva roky jen modelovali. Budoucí malíři skla na tom nebyli lépe. První byl odbor pro umělecké zdobení skla, drobného (jabloneckého) zboží, plochého, dutého malbou emailovou, plochou i transparentní, zlatem, stříbrem; mačkání a vinutí drobného skla, sekání, opracování a barvení skla, sekání, opracování a barvení perel za studena i v ohni; lept skla, – druhý pro rytí písma, ornamentální eventuální figurální zdobení skla, – třetí pro broušení drobného a dutého skla, – čtvrtý pro bižuterní pasířství se zvláštním zřetelem na potřeby zdejšího kraje a ve spojení s prvním odborem a – pátý (dívčí) pro použití perel a drobného sklářského zboží ve spojení s látkou, výšivkou, oděvem, kovem (výšivky, krajky, třásně, pásy, tisk a malba látek ve spojení se sklem) a malbu skla.

Protože odborné školy byly tříleté, ministerstvo již po roce rozhodlo, že tříletá bude také škola železnobrodská. Někteří žáci ji na protest opustili bez závěrečného vysvědčení. Pravděpodobně prvním ve škole zhotoveným výrobkem je lisovaný skleněný odznak ke vzpomínkové akci uspořádané na paměť upálení Mistra Jana Husa na Kalichu u Malé Skály v červenci 1921. Brychta ho vymodeloval, zajistil výrobu kleští a kovových formiček i provedení ve škole.

Před zahájením druhého školního roku (1921) město pronajalo další místnosti v domě zvaném Kocanda, který stál tam, kde je sokolovna. Tam byly postupně zřizovány provizorní dílny pro pasíře, brusiče a rytce, postavena dřívím vytápěná pec na malované sklo. V roce 1922 město pronajalo místnosti v bývalém Křivůnkově hostinci U Koníčka, který stál v místech, kde je nyní autobusové nádraží. V bývalém tanečním sále hostince U Koníčka vznikla dílna pro mačkání skla. Teoretické předměty se stále učily v budově pošty.

První stroje na broušení a rytí skla škola objednala na radu ing. Maxe Tischera z kamenickošenovské sklářské školy koncem roku 1921 u Hermanna Beckela ve Skalici. V polovině března 1922 poslal ředitel Karč do Železného Brodu Karla Tučka, učitele rytců drahokamů z turnovské školy, aby jednou za týden zájemce o ryté sklo seznamoval s touto technikou. Byl rytcem drahokamů, ale se sklem ještě zkušenosti neměl. Do Železného Brodu jezdit nechtěl. Dověděl se to jeho žák z turnovské školy Bohumil Vele. Byl tři semestry u profesora Drahoňovského na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, než z osobních důvodů přerušil studia, vrátil se do Vrátu, oženil a začal sedlačit, ale nedařilo se mu. Rytce skla šel učit nezávazně, a sám se při tom s rytím seznamoval. Neušel pozornosti Jaroslava Brychty, který mu hned přinesl talíř a kresbu sokolího hnízda a požádal ho, aby ji provedl. Potom mu zadával další, již náročnějšími úkoly – triptych obdélníkových plaket s motivy Loučení, Boj a Návrat, kruhové plakety Poutník, 28. X. 1918, Dívka s náhrdelníkem a další. To byly první, ještě před příchodem dílovedoucího ryteckého oddělení Ladislava Přenosila ve škole zhotovené rytiny.

O prázdninách 1922 vyhlásila škola se souhlasem ministerstva výběrová řízení na dílovedoucí pro brusírnu a rytebnu a školníka. Vele doufal, že se stane dílovedoucím. Mezi přihlášenými byl také Ladislav Přenosil (*1893-1965), absolvent turnovské šperkařské školy a Drahoňovského ateliéru na Uměleckoprůmyslové škole. Měl úplné na pražské škole dosažitelné vzdělání a byl vybrán. Stal se dílovedoucím v rytecké dílně, když před tím pobyl měsíc na praxi v borské sklářské škole, kam byl ministerstvem vyslán.

V brusírně se stal dílovedoucím Jaroslav Pipek. Brychta navrhoval korálkovou skleněnou bižuterii, ale nejvíce se zajímal o práci u kahanu. Nejdříve přišel s návrhy vylepšených kloboukových jehlic, potom chtěl u kahanu tvarovat tyčinky do podoby ještěrů a dráčků, ale dílenský učitel mu je odmítal provádět. Učitel Jirouš jeho pokusy zesměšňoval před žáky. Brychta si stěžoval na učitelských poradách, ale neuspěl. Přesto od svých plánů neustoupil a začal jednoduché figurky sestavovat také z perliček. Brzy se dočkal prvních úspěchů na výstavách v Praze (1922) a v italské Monze (1923). Brychtovy figurky byly prvními projevy školy, které vzala veřejnost (nejen odborná!) na vědomí.

Dr. Karel Herain, kurátor pražského Uměleckoprůmyslového musea, na jehož dobová svědectví se odvolávám, sledoval železnobrodskou školu od začátku, a později napsal, že „prvá léta činnosti nového ústavu byla velmi svízelná. Bylo skoro neuvěřitelné, za jak primitivních okolností bylo nutno pracovat. Veřejný zájem o školu byl značný, také město Železný Brod podporovalo její vývoj od začátku velmi snaživě a s mimořádným porozuměním…“

Po vzniku samostatného Československa bylo třeba urychleně přesvědčit svět, že si nová republika samostatnost zaslouží, že má dlouhodobé a významné výrobní a kulturní tradice, takže bude pro Evropu přínosem.

Připomínalo se, že Čechy v minulosti nic tak ve světě neproslavilo jako sklo. Proto se mu věřilo. Mělo se objevovat na výstavách a využívat k zahraniční reprezentaci státu. Jednalo se o nové české sklo, ale problém byl v tom, že jeho výroba byla – až na výjimky, v rukách v pohraničí žijících českých Němců. Ještě horší bylo, že to jejich sklo zaostávalo za sklem z vyspělých evropských zemí, že nás, až na ojedinělé případy, špatně reprezentovalo.

Architekt Rudolf Stockar začátkem 20. let po návštěvě pražského veletrhu tam vystavené sklo přirovnal k „nevěstinci, kde se nastrojená a nalíčená láska nabízí a dá koupit za každou cenu a dle každého vkusu.“ Nelichotivě se o něm vyjadřoval také dr. Karel Herain, kurátor pražského Uměleckoprůmyslového muzea, který například napsal, že „výroba nemálo utrpěla na své pověsti skoro výlučným navazováním na zastaralé předlohy a návrhy německé, anglické nebo i jiné, které v mezinárodním světě ztratily význam a ohrožují svými důsledky české sklářství v kořenech.“

Nepochybovalo se, že se o zlepšení úrovně českého skla mohou postarat jen české sklářské školy a na ně navazující výrobci. Proto se škole železnobrodské věnovala tak velká pozornost od začátku.

Fotogalerie

Bývalý Křivůnkův hostinec U Koníčka stál na dnešním autobusovém nádraží v Železném Brodě. Roku 1922 v něm město pronajalo místnost pro dílenskou výuku mačkářů skla. Dobová pohlednice.

Jak přišlo sklo do Železného Brodu

 

Kocanda, dům v místech, kde nyní stojí železnobrodská sokolovna. roku 1921 zde město pronajalo místnostmi pro dílenskou výuku pasířů, brusičů, rytců a malířů skla. Dobová fotografie.

Jaroslav Brychta, Sokolí hnízdo, 1922, talíř s rytinou, kterou ve škole provedl Bohumil Vele. Dobová fotografie.

Jaroslav Brychta, loučení, 1922, první část válečného triptychu s rytinou, kterou ve škole provedl Bohumil Vele. Dobová fotografie.

Jaroslav Brychta, 28. x. 1918, 1922, návrh a provedení rytiny, kterou ve škole zhotovil Bohumil Vele. Dobová fotografie.

Jaroslav Brychta, poutník, 1922, objekt s rytinou, kterou ve škole provedl Bohumil Vele. Dobová fotografie.

Bohumil Vele (1899-1966), rytec drahokamů a skla, uchazeč o místo dílenského učitele v oddělení rytí skla a spolupracovník Jaroslava Brychty. Dobová fotografie.

Ladislav Přenosil (1893-1965), dílenský učitel a později profesor-výtvarník v oddělení rytí skla.

Jaroslav Pipek, dílenský učitel v oddělení rytí skla a v letech 1924-1948 realizátor broušeného skla podle návrhů arch. Aloise Meteláka.

Josef Jirouš (*1891), učitel sklářské školy v letech 1920-1946, v letech 1922-1924 pověřený správou školy. Dobová fotografie.