Stanislava Grabeníčková

Ačkoli vím, že není způsobné prozrazovat u žen jejich věk, v případě gratulace k životnímu jubileu se bez toho jaksi nelze obejít. Mnozí by mi jistě uvěřili, kdybych přála Stanislavě Grebeníčkové k jejím čtyřicátinám, tato dáma však letos slaví své 55. narozeniny.

Je jednou z těch žen, které dokázaly skloubit svou práci s rodinou, které obdivujete pro jejich krásu a příjemné vystupování, je báječnou a pozornou hostitelkou, dámou v tom nejlepším smyslu slova. V první řadě je ale vynikající sklářskou výtvarnicí.

Stanislava Grebeníčková absolvovala železnobrodskou průmyslovku a poté ateliér Stanislava Libenského na VŠUP v Praze. Velmi důležitou zkušeností pro ni byla stáž na amsterodamské Akademii u známého profesora Sybrena Valkemy1. Během studií a bezprostředně po jejich ukončení se věnovala hutně tvarovanému sklu. Již v té době se její objekty vyznačovaly humorem a pop-artovou hravostí. Prvním velkým úspěchem a zároveň velmi charakteristickou ukázkou její tvorby 80. let byla série objektů pro výstavu v Roztokách u Prahy (1984). Tehdy čerstvá absolventka vytvořila Rybářské náčiní, několikanásobně zvětšené a doplněné kovovými komponenty. Šlo o dokonalou iluzi skutečných reálií. Precizním zpracováním, pestrou barevností i přesnou reprodukcí loga známé firmy vyrábějící potřeby pro rybáře dosáhla neobvykle silného účinku. Instalace ohromila odborníky i laickou veřejnost. Reálné předměty v nereálném měřítku byly rozmístěny v galerii na soklech a s navlečenými vlasci vzbuzovaly v divákovi dojem, že se ocitl v roli Gullivera v říši obrů.

Po tvůrčí odmlce, věnované především výchově dětí a budování rodinného zázemí, začala počátkem 90. let pomýšlet na návrat k aktivní tvorbě. Věděla, kolik času uplynulo od jejích pop-artových objektů a uvědomovala si, že k tomuto údobí se již nemůže vrátit…byla už v jiné etapě života a začala hledat nové cesty svého výtvarného vyjádření. Velice záhy našla jasnou koncepci svého nového projevu. Vytvořila sérii objektů vzniklých kombinací kamene a skla. Symptomaticky nazvané plastiky Snesitelná tíže bytí či Na vlastních nohou staví opticky i fyzicky hmotnou krychli z leštěné žuly na subtilní křišťálové spirály z hutně tvarovaného skla. Odvaha a humor, s jakým jsou tyto plastiky prezentovány si nijak nezadá s jejími ranými objekty.
V druhé polovině 90. let převládl v tvorbě této sklářské výtvarnice její sochařský naturel. S ním souvisí i touha vytvořit dílo „vcelku“. Zatímco se její manžel (M. Handl) stal průkopníkem techniky lepení ve volné sklářské tvorbě, Stanislavě tato technika nevyhovuje. Ve šperkařské tvorbě tuto techniku sice suverénně používá, ale pro velké objekty se jí nezdá vhodná. Nejde ani tak o nedůvěru k mechanickým vlastnostem lepidel jako spíše o myšlenku, že sochařství jako takové, ať už skulptivní nebo plastické, pracuje s jednotnou hmotou, jedním objemem. Stanislava sklo cítí jako sochařský materiál a touží po tom, aby její plastiky působily především jako sochařská díla. Jako absolventka Libenského školy však zároveň ovládá i „malířskými prostředky skla“- optiku a valér. V tomto období vznikají např. Útočiště, Tajné místo2 a Záhadná Asuka.
Souběžně s volnou tvorbou se Stanislava od poloviny 90. let profiluje jako šperkařka. Na počátku byla podle jejích slov „ženská marnivost.“ Z  touhy ozdobit se však vznikla záliba mnohem hlubší, která se stala integrální a zajímavou součástí její výtvarné tvorby.Brože3 S. Grebeníčkové se brzy staly oblíbenými, známými a vyhledávanými ve světě moderního šperku. Když asi v roce 1993 vytvořila svůj první šperk, bylo to kupodivu z kamene – z místní břidlice. Poddajný a dostupný materiál umožnil snadné opracování na brusičském stroji. Později začala Stanislava sesazovat různé druhy skel, pečlivě obroušených, spasovávala je a lepila. Brzy jí však přestala vyhovovat dostupná barevná škála a začala skla kombinovat se zajímavými kameny a také experimentovat s tavením vlastních skleněných destiček. Nešlo v první řadě o barvu jako takovou, ale spíše o strukturu, o barevnou kombinaci. Při pohledu na tyto brože často nevíme, díváme-li se na vyleštěný přírodní kámen nebo umně a neopakovatelně utavené sklo. Některé skleněné destičky použité na těchto unikátních špercích jsou natolik pozoruhodné, že popírají pravidla o soudržnosti skel. Jsou realizovatelné pouze v takto drobném měřítku a jsou zcela nenapodobitelné. Šperky této výtvarnice působí i přes svůj rozměr nesmírně monumentálně. Připomínají obrazy. Jednak často nevídanými barevnými plochami, které samy o sobě působí jako štětcová textura, ale také svou bezvýhradnou dvojrozměrností. Jsou založené na prostorové iluzi. Téměř každý z nich je malým příkladem optického klamu: reverzibilní krychle, průzory, hranoly, portiky a sloupové síně jsou jen důmyslným barevně-geometrickým rozčleněním plochy. A právě v tom je šperkařské dílo této autorky tak výjimečné. Na omak hladký, lesklý, přesný, velmi precizní a kompaktní šperk působí opticky jako křehký, plastický, zranitelný a členitý. Spojuje tak bezvýhradně nejdůležitější vlastnosti moderního šperku. Jeho nositelnosti4, originalitu a perfektní zpracování.
V poslední době zaujala výtvarnice plastikami zpodobňujícími křehké představitele hmyzí říše – motýly a jejich kukly. Jde vlastně o monumentální skleněné reliéfy s fantaskními názvy jako Papilio dvojznačný nebo Přástevník skleněný. Jsou umně namíchaným koktejlem naturalistického, až atlasově přesného zobrazení a fantazií vytvořeného novotvaru.

Stanislava Grebeníčková v současné době vyučuje na VOŠ a SŠ v Novém Boru. Se svou rodinou žije a tvoří v nedalekém Polevsku.
Milá Stanislavo, všechno nejlepší!

1. Stáž na Gerrit Rietveld Academy u Sybrema Valkemy absolvovala S. Grebeníčková v roce 1978.
2. Tajné místo získalo prestižní cenu, stříbrnou Kanazawu, v roce 1998.
3. Stanislava Grebeníčková tvoří výhradně brože.
4. Nositelnost není u moderního uměleckého šperku vždy právě respektovaný požadavek.