III. Jak přišlo sklo do Železného Brodu

V roce 1922 město a Okresní správní komise založily Pojizerský průmyslový a vývozní ústav, jehož hlavním úkolem bylo podporovat a usnadňovat výrobu a odbyt sklářských a pasířských výrobků známých jako železnobrodské a jablonecké zboží, vyvolávat snahu po zdokonalení a zušlechťování sklářských, pasířských a s bižuterií souvisejících výrobků, pracovat na hospodářském povznesení všech výrobou sklářského zboží se zabývajících stavů, podporovat přímý odbyt vyrobeného zboží doma i v cizině, ale také školu a její absolventy, kteří se rozhodnou samostatně podnikat.

První absolventi ukončili na jaře 1923 tříleté studium výletem na Slovensko, kterého se s nimi zúčastnilo asi šedesát železnobrodských občanů a místní kapela. Výlet skončil neslavně u soudu. Ještě horší ale bylo, že se pro první absolventy v místě nenašlo zaměstnání. Na Železnobrodsku se sklo ještě nevyrábělo. Vrátili se k práci, kterou vykonávali před příchodem do školy, nebo hledali uplatnění jinde. Někteří se ale po získání zkušeností v oboru na Železnobrodsko vrátili. Nejpodnikavější a nejodvážnější se ve druhé polovině 20. let začali o sebe starat sami, když se Železný Brod dostával do povědomí jako nové středisko české sklářské výroby, jako samostatní podnikatelé a zaměstnavatelé podnikatelsky méně schopných spolužáků. Nejdříve figurkáři a mačkáři, protože opatřit si stůl s kahanem a několik otýpek barevných skleněných tyčinek nebylo finančně tak náročné jako pořídit si kuličské a hranařské stroje na broušení skla, případně ještě stroj na rytí skla, vybavit dílnu a objednat si potřebné skleněné polotovary, ale i to se s pomocí úvěrů od Městské spořitelny nebo Okresní hospodářské záložny dařilo. Figurkář Stanislav Halama se stal spolupracovníkem profesora Brychty a dílenským učitelem ve figurkářském oddělení, malíř skla Jaroslav Dědeček učitelem v malírně a spolupracovníkem Zdeňka Juny.

Alois Hásek z Vysokého nad Jizerou se přihlásil do ryteckého oddělení školy roku 1921, a když je po třech letech absolvoval, ve studiích pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Josefa Drahoňovského. Byl prvním absolventem školy, který se stal sklářským výtvarníkem. Za několik let ke stejnému rozhodnutí dospěl Božetěch Medek, opět z ryteckého oddělení profesora Přenosila. Po nich se na pražskou školu hlásili absolventi, již nejen z ryteckého, ale také z malířského oddělení, a to jak k Drahoňovskému, tak k profesoru Františku Kyselovi, a po Drahoňovského smrti k profesoru Karlu Štiplovi. Někteří absolventi železnobrodské a posléze pražské školy se uplatnili jako sklářští výtvarníci a pedagogové a významně přispěli k prosazení nové orientace české sklářské výroby a autorské tvorby.

Roku 1922 se v Praze konaly výstavy odborných škol a Svazu čsl. Díla. Škola se zúčastnila obou, ale líbili se jen Brychtovi dráčci. Artěl i Dílo je chtěly prodávat, objednaly si je, ale protože praskali, zase je vracely.

O rok později (1923) se konala mezinárodní výstava užitého umění v italské Monze. Československo ji obeslalo sklem, ale to se nelíbilo. Podle italských kritiků bylo buď konzervativní nebo futuristické. Zaujaly je jen Brychtovi dráčci. Přesto, že znali benátské hutní sklo, figurky z Lauschy, Berlína a Vídně, nepřehlédli je a poznali, že v Železném Brodě vzniká “cosi” nového.

Koncem téhož roku byla v Praze zahájena celostátní výstava malovaného skla. Železnobrodská škola na ní byla početně zastoupena, ale odbornou veřejností kritizována. Pravdivě, ale přesto nespravedlivě, protože ještě neměla potřebné výrobní zázemí a učitelé se s malbou na skle teprve seznamovali. Dr. Karel Herain do Sklářských rozhledů přesto napsal, že „železnobrodská sklářsko-obchodní škola neprokázala dosud, že by byla překonala základní potíže, což se zdá po několikaleté výkonnosti již povážlivým.“

Po turnovském Antonínu Karčovi jmenovalo ministerstvo školství správcem školy Josefa Jirouše přes protesty jeho kolegů, ale poučilo je, že si nenechá do obsazování funkcí mluvit. Zpravidla mělo šťastnou ruku, i když je svěřovalo mladým lidem bez zkušeností. Tentokrát se, když uvěřilo jeho fantazírování, zmýlilo, chybu si brzy uvědomilo, a nezapomnělo na ni. Jirouš byl jmenován profesorem až ve druhé polovině 30. let po několika neúspěšných žádostech, jeho kolegové již po dvou třech letech.

Fotogalerie