Stálá expozice

Objekt je vytvořen z foukaného skla, je bílý na povrchu a jeho větší část je uvnitř červená. Menší díl je celý bílý. Celý objekt je na vnější straně a na hranách pískovaný. Vnitřek je zářivě červený, menší díl je uvnitř zářivě bílý. Objekt je přitažlivý právě pro své barvy.

Společně s André Malraux věřím, že 21. století bude  stoletím skla nebo nebude vůbec. To proto že sklo existuje ve znamení průhlednosti, zrovna jako demokracie. Jako láska. Ale, jak řekl jeden rumunský básník, „průhlednost je pouze důkazem toho, že Bůh nám dává možnost vidět, nikoli že vidět budeme“. Teprve schopnost vhledu  je jistota, že prohlédneme. Věřím v mýtus okna. Bez oken bychom neměli svůj vlastní vnějšek a svůj vlastní vnitřek. Bez oken je představivost mrtvá. Bez oken by domy lidí byly jen díry pro krysy.

Ve svém díle se snažím představit současnou amatérskou fotografii pomocí malé odchylky.
Každý, kdo používá internet, a zvláště sociální sítě (Facebook), ví, jaký efekt nastává, když pohlédne na fotografie, které jiní lidé dělají a dávají na internet. Nejsou to žádné umělecké artefakty, ale pro jejich autory jsou velmi důležité. A to mi bylo inspirací.
Využívám estetiky drobné technické chyby, domnívám se, že dílu dodává další vrstvu významu. Vytvářím díla z plochých, polámaných skel a získávám z nich nepravdivá vizuální sdělení. Na rubu díla je obraz neporušený. Jde sice o materiálovou chybu, protože se objevuje ve skle samotném, na druhou stranu má ovšem svou digitální estetiku. Tuto kombinaci můžeme nazývat materiální virtualitou. Estetický účinek závisí na tom, jak se na předměty díváme a dokonce malé změny úhlu pohledu mají na účinek významný vliv.

Dílo odkazuje na moje dětství na Ukrajině. Pocházím z rodiny z prostředí textilní výroby. Látky, příze a jehly vířily v celém domě. Látky, které se dají snadno skládat a vytahovat do všelijakých forem. Pro mě je sklo nositelem vzpomínek. Chci, aby moje objekty proměnily pohyb a vnímání v hmotu. Narychlo odhozený kapesník odkazuje na pachy z minulosti a je metaforou času a procesu. Jdete dál svým životem, a kapesník zůstává.

Mé dílo je socha ze skla a rostlin. Inspiroval jsem se konkrétním místem Asahi Spring v Tojamě v Japonsku. Je to fontána, která se používá už od starověku a stala se symbolem modliteb v tomto místě. Místo mám rád a chodím tam, rozhodl jsem se vytvořit sochu na paměť mé inspirace. Tvar skla vychází z utváření krajiny v místě, ranního slunečního světla a celkové atmosféry. Živé rostliny jsou součástí díla. Stále rostou. Ve svém díle živoucí rostliny jako součást sochy často využívám. Shledávám zajímavým, že to, jak rostliny rostou, proměňuje se i skleněná socha a že sklo dává rostlinám růst. A podobně jako v japonských bonsajích, rostliny lidem dávají představu větší krajiny. V tomto díle jsem použil japonskou červenou borovici, v Japonsku je symbolem svatosti. Navíc v Asahi Spring už neroste, zatímco v dávných časech zde převažovala.

Milujeme květiny. Přinášejí nám svěžest a krásnou vůni. Někdy se ale stane, že květy jsou popadané kolem celé vázy. Malva je jiná na prvni pohled! Ukrývá květiny ve skleněném poklopu, a proto kolem ní nevzniká žádný nepořádek. Její tvar je inspirován českým kubismem, jehož hlavním cílem bylo zachycení vnitřní energie hmoty v podobě dynamických objektů. Myšlenka ukrýt květiny ve skleněném poklopu pocházi z knihy Malého prince od francouzského spisovatele a pilota Antoina De Saint Exupéryho. Malý princ si zamiloval růži, která jeho cit neopětovala. Na noc ji schovával pod poklop, aby ji ochránil proti průvanu, zatímco květina ho brzy potrápila. Design je založen na kontrastu mezi kombinací organického a anorganického materiálu. Malva je inovativním produktem, který představuje krásný interiérový prvek.

Mé dílo se zabývá tématy paměti a vzpomínání, snažím se tyto jevy vyvést z nejasných prostorů naší mysli a promítnout je do fyzických předmětů. Zvláště mě zajímá epizodická paměť: naše vědomé vzpomínky na lidi, místa a události, které se často vážou na domov, rodinu, svátky. Zabývám se také pojmem „památeční předmět“: svou citovou vazbou může nějaký domácí předmět hrát úlohu jakési spojnice s nepřítomnými lidmi, a to díky jejich schopnosti zachovat a vyvolat osobní vzpomínky. V mém díle sklo odráží různé vlastnosti paměti jako přítomnost, nepřítomnost, jasný a zkreslený obraz, fragment a celek. Minulé okamžiky zkoumají fragmentární a proměnlivou vlastnost paměti, neboť divák upíná svou pozornost střídavě na celek a část. Použité obrázky v díle jsou převzaty z rodinných fotografií, pocházejí z doby, kdy jsem jako dítě žila ve Švédsku. Jsou pro mě plné osobních vzpomínek, ale doufám, že i u diváka vyvolají  vzpomínky, když se zapojí do sledování volně naznačeného vyprávění. Tvar a malý rozměr skleněných předmětů, ruku v ruce s neobyčejností skla jako materiálu, odkazuje k nostalgii medailonu a ke způsobu, jakým můžou být vzpomínky neseny a v čem mohou být obsaženy. Minulé okamžiky zkoumají závažnost fragmentů coby stavebních nebo úhelných kamenů vyprávění.

Projekt Estetické dyslektické zkoumá dyslexii a její účinky na vnímání prostředí. Jakožto dyslektik se zajímám o způsob, jak vizuální informace převést na vědomé porozumění, tedy o způsob, který by prostředkoval vztah mezi skutečností a vědomím. Pojem „přesné pochopení“ se nevztahuje pouze na diagnózu dyslexie, jelikož vše je podřízeno individuální interpretaci. Projekt bere v úvahu nejednoznačnost týkající se pojmů správnosti a jistoty. Přetvářím nalezené předměty a demonstruji v nich estetické váhání, které se objeví, když na nějaký předmět pohlížíme. Sklo vytváří prázdno uvnitř struktury a při našem dekódování předmětu pak nastane krátká změna vnímání. Jsou fyzickými manifestacemi nedorozumění.

KMTJZ (Kolikrát musím tohle ještě zažít?)

Ideou díla sestávajícího ze tří hrnků je snaha prohloubit porozumění pomocí opakování. Inspirovala mě má vlastní zkušenost neustálých pokusů dobrat se přesného pochopení. Myšlenka se odráží v procesu vzniku díla, v řezání, narovnávání, leštění a lepení předmětů, opakování se navíc uskutečňuje v každé fázi.

Opustila jsem Chile ve velmi raném věku, a proto hledám kousky toho, co mi ho připomíná. Cítím silnou přitažlivost k mědi, kov je mi blížký, nacházím v něm teplo. Při hledání nových způsobů práce s mědí jsem se dostala ke sklu, srovnatelnému a důstojnému materiálu.
Při reakci ručně tepané mědi na vysokou teplotu skla vznikají krásné barvy, červené, oranžové a fialové tóny. Tepelné zpracování také vytváří těsné pouto mezi sklem a mědí, které se horkem slijí. Paisaje de cobre má na sobě ještě jednu galvanicky pokovovanou vrstvu s vysoce leštěným povrchem, skrze který lze uvidět barevnou reakci. Paisaje de cobre je mi připomínkou povrchových měděných dolů v Chile.

Každá kapka deště představuje člověka ovládaného různými emocemi. Říká se, že nejkrásnější písně padají z nebe, jiní se jich bojí. Naslouchala jsem zvuku deště, když dopadal na mé dílo. Malá kapka mi sjela po čele, skoro jako by byla z hedvábí. Kapky jsou mé poznámky. Lidé nosí deštníky, ale já byla mokrá po celém těle. Sledovala jsem kapky, jak tancují po nebi, jako v muzikálu s Gene Kelly. A pokusila jsem se vytvořit trojrozměrný obraz toho, jak je cítit déšť. Během práce jsem se hodně dívala na filmy a hodně poslouchala hudbu. Například scéna filmu „Even the Rain“ mě tak ovlivnila, že jsem si pořídila film na DVD. Inspirovalo mě mnoho jiných děl, ale teprve vosk mě osvobodil, pomocí něj jsem konečně mohla zobrazit svůj pocit. Rozhodla jsem vytvořit dílo pomocí techniky ztraceného vosku. Přenesla jsem pocit deště do postav a udělala je trojrozměrné.

Pojetí Autoportrétu vychází ze zážitku, jaký má elektromagnetická radiace, běžně zvaná světlo, na mé čtení. Chtěla jsem vytvořit dílo, jež by divákovi poskytlo pohled na způsob, jakým vnímám světlo a napsaná slova. Abych u diváka navodila pocit prostoru, bylo třeba propojit světlo a vnímání. Na bílý dřevěný box, velký 4 x 4 stopy a upevněný na zdi, jsem blízko sebe naaranžovala 20 florescentních bílých světel T-12, jejichž záře připomíná bílý papír. Všechna světla jsou pískovaná a jsou na nich kyselinou vyleptaná slova, která se opakují: white light white snow white pages [bílé světlo bílý sníh bílé stránky]. Opakování je hra se slovy a jak se objevují a opakují pod září světel, vytvářejí poetický text, začínající a končící slovy: snowwhite ageswhite nowhite [sněhobílá, starobílá, právě bílá]. Intenzita světla je agresivní, na prostor a zrak diváka má takový účinek, jaký může vyvolat sněhová bouře. Tváří v tvář jasnému světlu divák najednou vidí písmena, jež mezi světly vytvářejí sdělení. Jak se snaží zaostřit a sdělení přečíst, jejich oči se odmítají přizpůsobit záření. Jas, který z díla vychází, dočasně ovlivňuje divákovu schopnost vidět a vnímat prostor, než se oči opět přizpůsobí normálnímu prostředí.

Ve své magisterské práci se zabývám procesem vnitřního napětí, které může divák pozorovat. V projektu pracuji se zkoumáním hranic a vzájemných vztahů a obsahů mezi jednotlivými materiály, jako je křehké sklo a pružná pryžová duše.Tento objekt vznikl stlačením duše uvnitř skleněných ploch, kde působí vnitřní pnutí a zároveň nastává vnější pnutí pomocí napjatých duší přes plochy. Práce s deformací tvaru v okamžiku, kdy se tyto dva materiály setkávají. Nechávám vyniknout v čistotě vzájemnému vyrovnání sil a rovnováhy obou použitých materiálů v nové prostorové vazbě.

Dílo představuje krásu a ošklivost stopy času ve skle.
Často přemýšlím o stáří.
Lidé lpí na mládí, stáří se bojí.
Stopa času je zdánlivě krutá věc.
Chtěl bych do skla dostat pocit, že objekt nese stopy času.
Měnil jsem teplotu a tak ovlivňoval sklo.
Sklo v sobě uchovává známky času.

V rámci projektu Lidé v umělecké analýze jsme navrhli a vytvořili tři díla. Všechna tři díla se soustředí na vzájemně protikladná témata.
Konečný projekt se zaměřuje především na nestabilitu, rozpor a pokrytectví, což má každý člověk zakořeněné hluboko v sobě. Tímto dílem s názvem Zrazen se snažím vyjádřit, že v každém člověku i v jeho životě existují dva protichůdné charaktery. Proto se dílo Zrazen zaměřuje na tyto protichůdné charaktery a významy, které každý z nich nese. Odráží lidskou nevěru a falešnost.

Zkoumám metody sběru a uchovávání přírodních objektů pomocí prací s grafitem na papíře a stavovaného a hutně tvarovaného skla. To mi umožňuje pracovat s dualitami – růst/úpadek a život/smrt, abych vyjádřila krásu v pomíjivosti života.

Moje dílo se zaměřuje na spojitosti mezi lidským tělem, přírodou a architekturou. Snažím se prozkoumat nejasné, niterné a nádherné vlastnosti těchto témat a vztahů mezi nimi.Čerpám inspiraci z vědeckých, lékařských a náboženských struktur.
Technikou ztraceného vosku vytvářím skleněné plastiky, které spojují pohyb a růst, mají výrazně zrnitý povrch a evokují těla.Nejasnosti týkající se formy zvou k bližšímu ohledání a rozjímání o tomto ztvárnění vnitřního, přírodního a architektonického v náboženské infrastruktuře. Růže je dílo, které promlouvá k dědictví a technice tradičních metod lití a zároveň využívá nových technologií žíhání a syntetických materiálů, aby se posunuly hranice možností skla jako tvárného materiálu. Ve mně Růže vyvolává vzpomínku na rčení „moudrost začíná v úžasu”. Zachycuje přírodní zrnitý povrch v cizím materiálu. Zbožnost v naturalistickém detailu je zachycená tak elegantně, že tím samotný materiál zpochybňuje.Umění pozorovat okolní svět a pocit úžasu, který často zažívám ve světle těchto nových pohledů, se podobá úžasu zakoušeném v domě uctívání. Růže pro mě znamená dílo, které by nemělo být na nesprávném místě, podobně jako rozeta v moderní katedrále.

Jedna noha před druhou se v momentě zastaví.
V této Pandořině skříňce mysl bloudí od myšlenky k traumatu. Pokušení otevřít, pokušení zamknout.
Krok za krokem nám mrchožrouti útočí na nohy jako barevná drobotina, jakési memento mori. Jsou to noční tvorové, kteří vymítají mé bolesti. Uvnitř se ale noha nikdy nepřestane snažit dosáhnout na zem, aniž by se jí to podařilo. To je sklo – se svatozáří stráží vzpomínky na tělesnou přeměnu. Je jediným svědkem. A přestože sen pokračuje, vím, že pokud se schránka otevře, nic nezůstane.
Moje dílo odráží rovnováhu – mezi životem a smrtí, vzpomínkou a zapomněním, jinakostí a identitou. Často vyjadřuje prázdnotu způsobenou tvarem a oddělením vnitřku a vnějšku, obsahu a formy.

Rasismus v našem životě stále existuje a je vyvoláván předsudky mezi lidmi. To způsobuje třenice mezi jednotlivými etniky jako jsou běloši, černoši a asiaté. Na základě své osobní zkušenosti s životem v cizí zemi jsem si uvědomil, jak je rasismus v současné kultuře stále prominentní.
Jako umělec se nesnažím zapůsobit sklářskými procesy. Mým cílem je vyjádřit své myšlenky a koncepty. Moje nedávné dílo zahrnující techniky digitálního tisku v kombinaci se sklem se nazývá Rasový index. Vyjádření rasové identity prostřednictvím různých odstínů pleti za použití detailních fotografických záběrů je aplikováno v oblasti uměleckého sklářství. Obrázky pleti představují různé etnické skupiny lidí, což v kombinaci se sklem nabízí potenciál pro využití jedinečných kvalit tohoto materiálu k pojednání o rasismu. Pro mě smysl vytvoření tohoto díla poukazuje k novému začátku: hlubšímu prozkoumání svých smyslů, jak mě vedou k objevování svého potenciálu.

Moje dílo – doplňky na ruce – zahrnuje pět různých, hluboce souvisejících objektů. Boxera – zbraň, která se začala používat v americké občanské válce (1861–1865); dnes je ve většině zemí zakázaná. Symbol přímého boje a sociálního rozkladu. Klasický prstýnek – kruh a zároveň koloběh přírody. Toto dílo nemá v úmyslu ubližovat. Je to odraz společnosti, zejména jejího hněvu. Rozmanitost tvarů ukazuje, jak odlišný může být: chladný, přísný a ostrý, nebo nevyzpytatelný, přirozeně organický. Díky transparentnosti můžeme nahlížet ke kořenům. Lidské zuby jako odkaz na archaický až brutální vztah spojující minulé zvyklosti s dnešními. Ale někdy v civilizovaném humánním světě slova kousnou více než fyzické činy.

Tradice, kultura a norma. Výtvarné umění, design a řemeslo. Rámce, které zahrnují složky a vytvářejí celek. Jsou vytvořené definicí a v neustálém pohybu, což je činí znovu definovatelnými.
Práce se sklem zahrnuje náročné technické znalosti, jakož i vlastní tradici řemesla. Tento projekt se skládal ze dvou paralelních procesů, během nichž jsem se snažila zjistit, na jakém základě je sklo posuzováno a hodnoceno v rámci kategorií výtvarného umění, designu a řemesel. Pomocí dogmatických procesů při experimentech s materiálem jsem se snažila proniknout do tvůrčího vztahu mezi výrobcem a materiálem, a tím i do jeho podstaty.
Výsledky těchto experimentů jsou prezentovány v mém posledním díle, vytvořeném s teoretickým záměrem povědět příběh o subjektivní hodnotě materiálu a jeho imanentním očekávání.

Obvykle se snažím být přátelský a seznámit se s lidmi kolem sebe. Z toho důvodu jsem se rozhodl ztvárnit ve svém díle sám sebe.
Nejprve jsem se před zrcadlem analyzoval. A pokládal si otázky, např. jak bych mohl toto ztvárnění představit ostatním. Cestoval jsem do svého imaginárního světa, fantazíroval a snažil se vysvětlit své duševní rozpoložení, psychiku a myšlenky.
Zvířata mě vždycky nadchnou, proto ve svých dílem používám formy zvířecích těl. Možná je to následkem mého předešlého vzdělávání v oblasti biologie.
Chameleón je jedním z mých oblíbených zvířat. Toto zvíře vypadá hloupě, ale za tím se skrývají mazané plány. Proto je dobrým lovcem.
Chameleón se zdá být klidný, ale snímá své okolí a odráží své nitro navenek. (Nežiji ve své zemi, takže částečně jsem jako chameleón).
Chameleón vytváří kolem sebe přátelskou atmosféru. Je jako zrcadlo, které ukazuje scény ze svého prostředí.
Nakonec jsem se ocitl v těle chameleóna.

Toto dílo se zaměřuje na vztah mezi nádobou a uživatelem ve snaze učinit tuto interakci mnohem smysluplnější. Láhev a doplňující poháry jsou zcela ručně vyrobeny, ale čerpají inspiraci z průmyslové výroby s cílem řešit kulturní zkušenosti uživatele. Spojené státy postrádají tradici ručně vyráběného nádobí, ovšem mají nesmírný vztah k tovární výrobě. Tovární vliv je na tomto díle nejen zřejmý ve vzhledu nádob, ale především ve fyzické interakci mezi nádobou a uživatelem. Díky použití měřících přístrojů, matematiky a pečlivé techniky jsou funkční, vodotěsné závity, patrné v masové výrobě, aplikovány na otvor ručně vyrobené láhve. Začleněním závitů splňuje ručně vyrobená nádoba nejen současné standardy pro praktičnost, ale hlavně poskytuje obeznámenost a pochopení pro uživatele, který strávil celý život obklopen průmyslovým zbožím. Toto zapojení kulturní zkušenosti propůjčuje dílu význam a umožňuje hlubší spojení mezi nádobou a uživatelem.
Navíc toto dílo slouží jako příspěvek do soudobé diskuse o roli ručně vyrobeného zboží v současném životě. Ačkoli jsou tyto nádoby inspirovány tovární výrobou, je při bližším pohledu zřejmé, že jsou ručně vyrobené. To poskytuje přímé, fyzické srovnání masově a ručně vyráběného zboží a umožňuje uživateli přemýšlet o přednostech obou.

Ve své diplomové práci se snažím nezasvěcenému pozorovateli přiblížit mentalitu člověka zaměřeného na estetickou dokonalost zvířat pomocí skleněných objektů. Tyto objekty jsou inspirovány mou dlouholetou chovatelskou praxí a metodami, kterými se dosahuje co nejkvalitnějších chovných a výstavních kusů králíků.

Vytvářím svá díla na základě analýzy sebe sama
a svých skrytých myšlenek. Špinavé nitro je součástí
série unikátních plastik, které pojednávají o různých
podobách strachu. Chci konfrontovat své slabosti
a temné stránky ve snaze o hlubší porozumění.
Vyjadřuji své myšlenky a pocity vytvářením
symbolických skleněných plastik. V dané kompozici
využívám nevinných symbolů, které se vztahují
k mému dětství. Zkoumám vztah mezi realismem
a fantazií, nevinné a čisté společně s obscénním.

Moje plastika spadá do oblasti, ve které se prolíná
řemeslo, výtvarné umění a průmyslová výroba.
Jelikož mám silné zázemí ve výrobním prostředí,
vytvářím objekty ve velkém množství a každý
z nich s naprostou přesností. Tyto prvky kombinuji
ve své instalaci, abych vytvořil něco mimořádně
unikátního. Objekty mají svou vlastní logiku. Všechny
jsou modulárními systémy, které se opakují, aby
vyplnily prostor. Jsou to stavební kameny, molekuly
a hračky. Divák může začít vymýšlet svá vlastní řešení
k vytvořeným formám a představovat si nejrůznější
variace v rozličných měřítcích a kontextech. Moje
skleněné konstrukce představují případné nové styly
architektury, experimenty se světlem a možnosti
zasahování do prostoru.

Moje práce vypovídá o mém životě, důležitých událostech
a zvláštních okamžicích štěstí, které jsem prožila. Na základě
dialogu se svými emocemi a vyjádřením radosti mohu
přemýšlet o svém vztahu s rodinou a přáteli a ohlédnout se za
svou minulostí a sebou samou. Snažím se zachovat vzpomínky
a vyjádřit emoce, které zažívám, když dostanu cenné věci jako
jsou dopisy a různé drobnosti. Také pociťuji větší intimitu
u běžných věcí, které se vztahují k mé osobní zkušenosti,
například dary, cestování, vzpomínky a můj každodenní život,
protože si tak uchovávám svůj domov a zvláštní chvíle. Tyto
mé vzpomínky a předměty si chráním a udržuji v tajnosti,
protože mají význam v mé práci. Dívám se na ty předměty
a vzpomínám na své zážitky z dětství a cestování. Navíc,
když tyto předměty vezmu do ruky a potěžkám je, zavedou
mě zpět do míst a okamžiků v minulosti, tak daleko, jak
si to jen pamatuji a připomenou mi onen příjemný čas.
Prostřednictvím svých děl chci komunikovat s ostatními.
Diváci mají své vlastní osobní vzpomínky a zážitky a já
doufám, že moje objekty u nich vyvolají nostalgii po tom,
co viděli a prožili během svého života.

Metafyzika a potenciál pro uzdravování skrze manipulaci
s energií nebo chi jsou hnacími silami v pozadí mé práce.
Podoba tohoto díla je odvozena z tvaru, který vychází
z pohybu energie uvnitř těla. Jako celek je moje práce
inspirována knihami Alexe Greye a Agnes Martin, zatímco
reiki, jóga a meditace tvoří důležitou součást mé praxe
v ateliéru.

Kolekce se zabývá motivy touhy a posedlosti v chování
spotřebitelů v souvislosti s městskou módou. Do tohoto
projektu mě zlákaly jedny konkrétní tenisky; mám
rád jejich zářivé barvy a silné dynamické linie, které
kontrastují s hladkými křivkami a vytvářejí tak krásně
navržené objekty, zatímco zaměřují největší pozornost
na kombinaci plastů, semiše a kůže. Právě těmito
vlastnostmi obuvi jsem byl inspirován. Využil jsem
estetických prvků těchto konkrétních tenisek a vybral
různá barevná spojení vzorů, tvarů a textur a převedl
je do skla. Těžiště práce zahrnuje překrývající se vrstvy
barev a prořezávání těchto vrstev. Kombinace zářivých
transparentních barev uvnitř a neprůhledných barev
na vnější straně podpořila koncept lákavosti, protože se
prokázaly silně přitažlivé vlastnosti skla.

Soubor stolního skla hutně zpracovaný ve firmě Rückl
Crystal a.s., vychází z tvarosloví sklárny Rückl a zaměřuje
se zejména na další zpracování a použití jejich střihů.
Obecnými východisky pro zhotovení konkrétních tvarů
a objektů byla myšlenka propojení tradice s novým zásahem
do původního tvaru. Rozhodla jsem se vytvořit variabilní
skladebný soubor. Chtěla jsem tak do svého souboru začlenit
i případného majitele a dát mu možnost zasáhnout do
objektu, a tak přispět k porušování tradičního dělení mezi
produkcí a konzumací. Nešlo mi o vytvoření užitného
nápojového souboru, ale o práci s tvary, které by mi dávaly
volnost a prostor k zásahům do jejich formy. Tento soubor
objektů se skládá z několika komponentů, které sklárna
Rückl běžně vyrábí. Jediný segment, který je zde nově
vytvořen, je spojovací oboustranná zátka. Sestavený objekt
nemusí být definitivním řešením. Soubor se uplatní nejen
jako celek, ale i jako samostatné objekty.

Cílem této práce bylo navrhnout moderní sadu sklenic, která spojuje harmonii dvou materiálů – skla a porcelánu. Sklo a porcelán mají společné vlastnosti, ale i výrazně odlišné. Blízké nám – uživatelům v jejich každodenních životech, vzdálené sobě navzájem…

Jako umělec jsem inspirován světem přírody, všechno, co člověk vynalezl je inspirováno přírodou, proto raději spoléhám na tento původní zdroj.
Je to právě představa něčeho tak jednoduchého a přitom tak krásného, co přebývá v mé práci, Japonci to nazývají wabi sabi. To mi umožnilo vytvořit skleněné nádoby bez praktického cíle, protože nejsou určeny pro estetické potěšení, ale jsou symbolem procesu porozumění; přivádí divákovu vědomou mysl blíže k realitě jich samotných a jejich napojení na přírodu, doufejme, že jim umožní zapomenout na to, že jsme nadřazený konzumní druh. Pro zlepšení vazby mezi lidmi a přírodou umožňují divákovi ponořit se do vlastního stavu mysli a rozjímat o okolním světě.
Porozumění japonským miskám na čaj mě inspirovalo k zahájení osobního poznávání čajových misek.

To pluralita lidské mysli dává každému patřičnou osobnost a vytváří jedinečnost každé bytosti; a je to ta stejná pluralita, která z nás dělá stejné, sjednocuje nás jako druh.
Pracuji na tomto paradoxu, na své vlastní mnohosti; různé aspekty, jež mě charakterizují a způsobují, že nejsem jiná.
Tento projekt, i když je zaměřen na mne, se nemůže vyvíjet a žít bez ostatních.
Chcete-li vyloučit „toho druhého“, jeho cestu, jeho volby, jeho vlivy, bylo by to popření toho, co mě utváří, stejně jako mé bližní.
Vlastně bez pomoci toho druhého nemůžeme existovat, protože v našich představách „se s ním musíme vypořádat“
(rodiče a tak).
Pak po celý náš život, nás nic nemůže odloučit od tohoto společného cizince (rodina, škola, práce).
My všichni máme vliv na ostatní;
Z toho pak plynou otázky:
jaké stopy zanechám (na ostatních) a co mi oni přinesou?
Co mě utváří, jaké jsou to aspekty?
Co znamenám pro svět?
V čem jsou moje pocity, mé utrpení jedinečné?
Jak se pohybovat v sobě a ve světě?
Takže tento projekt slouží jako zpráva, první analytické hodnocení, realizace mé plurality.
Vyložila jsem karty na stůl a odpoutala se od některých velkých odpovědností, které se do té doby nahromadily.
Vztah k druhému je skutečně přítomen, protože stojí na počátku mých otázek, stejně jako já jsem v něm.
Tato plastika je jakousi výpovědí o mém přístupu jakožto osobním způsobu prozkoumání jedné z našich stránek.

Tématem, které jsem si vybral pro svou bakalářskou práci „Luxfery trochu jinak“, jsem chtěl změnit představu o skleněných tvárnicích- luxferách jako stavebním materiálu. Při práci jsem vycházel z již daných klasických tvarů luxfer, které jsem různými technikami, hlavně řezáním a lepením, přetvořil v mísy. Tím jsem posunul využití tohoto materiálu do jiné roviny, stále však užitné a estetické. Hlavním cílem mé práce bylo vytvořit funkční a hlavně estetické předměty z tohoto skleněného prefabrikátu, které budou působit jako vhodný doplněk do současného moderního interiéru.

Jsem fascinována myšlenkou identity; naší velmi individuální schopností chápat a navzájem se ovlivňovat. Zaujalo mě, jak jsou všichni lidé schopni se ze stejné hmoty tak neskonale odlišně zformovat. Každý jedinec se rodí jako nepopsaný list. Čeho se člověk drží a s čím je spojen prostřednictvím prožitku, z toho je schopen se učit, rozvíjet a formovat identitu. Varianty této vnější zkušenosti jsou nekonečné a co potká právě nás, je známé jako individualita. Jak jsme schopni vnímat zbytek světa, podobně jako u skla, záleží na velmi delikátní konstrukci. Jedna malá změna v procesu by měla za následek zcela odlišného jedince. Jakkoli neomezené máme možnosti při formování vlastní identity, jedinec je také vázán tím, čím je obdařen, ve smyslu, že jeho vnímání nemůže přesáhnout danou konstrukci.

Zvolil jsem si sklo jako médium, prostřednictvím něhož vytvářím relikvie z temného barokního světa nočních můr a přeludů, kde se rozostřují hranice mezi hmotou a duchem, jistotou a představivostí. Schránka z mého těla, která se zdá být na první pohled pevná a neproniknutelná, avšak odhalující vnitřní dimenzi pohybu světla a energie, odráží zkušenost boje v kleci nehmotných, ale naprosto opravdových a naléhajících nočních můr či strachů. Pokud jde o materiál, fascinují mě prvotní procesy zpracování skla, které mě často ovlivňují ve výběru více matných či chemicky rozleptaných skel ze staré doby, když přimíchám kovové soli kvůli zbarvení či textuře. Dynamické či zoufalé kvality, které může tento proces ve skle vytvořit, odpovídají emocionálnímu obsahu každé sochy, což mému médiu umožňuje být stejně osobní a expresivní jako forma, kterou mu dám.

Dvakrát můžeš jít po stejné cestě
cestě životem
po letech
opět
ale ten okruh, který jsi šlapal prvně
temný, plný bodavých ostnů se zdál,
ne každý může jím projít
podruhé je vše jasné, zářící
hodící se zcela do kola času.

„Nabarvi mě na bílo“ je součástí mé studijní práce, která nahlíží na vztah textilních materiálů a způsob, jakým by bylo možné je ztvárnit ve skle. Tkaní je starodávná umělecká forma, která se vyskytuje v každé kultuře. Od dob starověkého Egypta dodnes se používá a obklopuje nás každý den. To jsem chtěla vyjádřit ve skle a také, aby se tyto dvě umělecké formy navzájem více sblížily. Zajímám se o obě, ovšem mou opravdovou vášní je sklo. Věřím, že se mi podaří tento proces rozšířit tak, že jej začlením nejen do svých galerijních prací, ale také do architektonických skleněných instalací.

Kolekce gravírovaných pohárů čítá v současné době deset objektů foukaných do formy. Každý z nich je vyroben experimentální technikou foukání skla: je dekorován grafitem a veselou minimalistickou kresbou a vyfoukán za pomoci vinutí. Objekty mohou být představeny jako instalace.

Moje dílo Alternativně je portrét sovy obklopené peřím. V této práci jsem čerpala
z kontrastu světla a stínu jako způsobu vyjádření pocitů. Chtěla bych, aby divák
pocítil v díle protiklady. Světlo a stín běžně představují formu, a i když stojí proti
sobě, zároveň pocházejí ze stejného zdroje. Chci, aby divák pocítil tlak a tah tmy
a světla a emoce tohoto kontrastu.

Moderní sociální civilizace je založena na průmyslové prosperitě, avšak takové uspořádání činí životy lidí nedůležitými, subtilními jako vlastnosti skla – chladnost, křehkost. K vyjádření své myšlenky používám geometrický model.

V kontextu globalizace je změna identity rozšířeným jevem, o kterém se často smýšlí jako o přirozeném a kterémuž se nelze vyhnout v záplavě nekonečných migračních, informačních a kapitálových toků. Hovořím o změnách identity a přetrvávajících symbolických hodnotách. V rámci svého tématu jsem si zvolil motiv kapsle s lékem. Kapsle jako symbol odkazu budoucím generacím obsahuje skryté (zakódované) informace. Národní litevské tkaniny jsou jedním z kódů identity, který lze připsat konkrétním oblastem. Podíváme-li se na to z postmoderní perspektivy, sociální, kosmopolitní, snad i etnické sebeuvědomění moderního člověka je stále více vyjadřováno digitálně. Je to prostředek
identity, která se neustále mění.

Ráda bych vám představila diplomovou práci s názvem Rozpustné životy, jež vznikla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se zabývám ekologicky rozložitelnými urnami. Má práce vychází z předešlých pracích, kde jsem se zabývala funerálním designem a experimenty se solí. Tato dvě témata vyústila v solnou pohřební urnu. Solná urna byla vytvořena z tří kilogramů mořské soli a je primárně určena pro pohřeb do moře, kde se následně celá rozpustí. Textura na povrchu představuje kůži člověka, která je pro každého člověka specifickou záležitostí, například díky vráskám nebo otiskům prstů. V interiérové variantě ze skla je využito procesu krystalizace. Sůl se samovolně tvaruje do drobných solných květů, které jsou též jedinečným počinem. Celá práce naráží na nestálost a pomíjivost tohoto světa.

Křehká identita? představuje otázku určenou každému z nás. Ve skutečném životě existují různé situace, v nichž každého z nás nutí být silným, přizpůsobivým a vynalézavým, nacházet nová řešení při použití stávajících zdrojů.
Křehká identita? je jen zdáním, podstata je ukryta v každém z nás, v objevení celého potenciálu. Je potřeba učit se z přírody, kdy různé živočišné druhy žijí v jednom společenství a vyměňují si zkušenosti tím, že dají k dispozici své jedinečné vlastnosti.
Křehká identita? je pozvánkou k přemýšlení o plynutí, odvaze, změně a přizpůsobivém růstu.

Mé dílo zachycuje okamžik, kdy Narcis nabírá do dlaní vodu z jezírka a při tom zahlédne svůj odraz. Mým cílem bylo zpodobnit tuto situaci pomocí soustředění světla v malém skleněném pohárku, který se vejde člověku do dlaně a v němž se odraz daného okamžiku zrcadlí na křišťálově čisté hladině vody.

Moje práce z poslední doby zkoumá rytmus každodenního života prostřednictvím
média skla. Unikátní vlastnosti tohoto materiálu mi umožňuje používat tvar
a světlo, abych sdělila informace. V každém díle, které vytvářím, se snažím vést
vizuální rozhovor s divákem a vyjádřit pocit toku emocí každodenního života.

Zajímám se o to, jak světlo a jeho odraz proměňují naše vnímání prostoru. Svým
dílem „Prostor světla” zkoumám proměnu našeho vnímání poté, co je prostor proměněn
světlem. Světlo prochází sklem, tak jako hvězda osvětluje vesmírný prostor.
Světlo vycházející z mého skla má moc proměňovat prostor místnosti a vést
nás k pocitu beztíže, dálky a pomíjivosti. Mým cílem je přivést diváka do snového
stavu.

Má práce byla meditací. Objekt, který se během meditace zrodil v mých rukou, je jednoduše rozeznatelným tvarem převzatým z přírody. Vlastně to byla broskev vyrobená ze skla. Tato broskev hledala své místo. Hledala svůj prostor, kontext, a vyvstaly otázky jako: Co dělá tam, kam jsem ji položila? Co má společného s tím místem? Proč tam je? Proč existuje?
To mě znepokojovalo. Broskev se pro sebe dožadovala prostoru. Z jaké sféry to mám interpretovat? Referenční bod? Protipól? Prostředí? Společnost? Z tohoto pátrání se vyvinul nový tvar. Nyní tyto dva tvary přicházejí do vzájemného kontaktu, ustavují místo, kterému byl dán smysl jejich vzájemnou souvztažností.

Moje díla zpravidla reprezentují živé organismy. Jsem fascinována životy a tvaroslovím
všech živých tvorů, které jsou evolučně vzdálené lidem, například planktonem
a houbami. Ráda ve svých dílech kombinuji jejich nejgrotesknější příklady.
Tato konkrétní série čerpá inspiraci ze dvou technik mikroskopického zobrazování.
První je tradiční optický mikroskop, který využívá světla a barvy, aby vytvořil
obraz. Druhou je rastrovací elektronový mikroskop, který uživateli umožňuje,
aby viděl hloubku a textury, které jsou neviditelné pouhým okem. Podle mě lze
tyto vlastnosti nejlépe vystihnout sklem coby materiálem, který se dokonale hodí
k reprezentaci těchto přírodních fenoménů.

Umělci jsou nadšeni imaginárními, groteskními tvory, kteří v nich vyvolávají zvědavost – ať je to vášeň pro svět fantazie anebo touha měnit lidi ve zvířata a získat moc přírody. Od dávných dob těšilo lidi zobrazování neskutečných bytostí, a tak jsem vytvořila toto dílo s názvem Pozůstatky. Dílo nemá v úmyslu pouze imitovat podobu těchto zvláštních tvorů. Jsou to přece tvorové z říše fantazie a jejich skutečnou podobu nemůžeme znát, proto chci zobrazit jen pozůstatky, abychom si mohli představit více.

Polapení a omezení
Vytvořit si schopnost vcítění se do skla je emocionální odpovědí na myšlenku polapení a omezení. Práce s měkkým ocelovým drátem na rámové konstrukci je kolizní záležitostí a způsoby prezentace díla mě dovedly k dalšímu použití v propojení se sklem. Ovládnout a vychýlit bylo prezentováno jako osvětlovací soustava. Jednotlivé části však mohou být použity i jako doplňková závěsná svítidla, stolní nebo nástěnné lampy.

Inspiruje mě každodennost: jak vypadá světlo skrz stromy, lidé, které znám,
dokonce moje oblíbené kalhotky. Má současná práce zkoumá spodní prádlo
coby poslední kusy oblečení, které se sundají, než jsme nazí a odhalení. Ty kusy
odrážejí
krásu vlastní tomuto okamžiku zranitelnosti. Používám sklo, abych
zdůraznila
křehkost a intimitu, abych zachytila každodenní události, které možná
přehlédnete, nebo za které se dokonce stydíte. Křehkost pâte de verre zvýrazňuje
pomíjivost prchavých okamžiků.

Projekt vychází ze dvou otázek: „Proč se zdá být voda modrá, když je vlastně průhledná?“
a „Jak se mění naše vnímání když jsme pod vodou?“ Vyvinula jsem řadu návrhů brýlí ze skla, kovu a křišťálu Swarovski, které umožňují, aby uživatel zažil podvodní vidění na pevnině jako metaforu na jiné vnímání světa. Pro tento projekt jsem zkoumala výrazové možnosti spojení skla a kovů.

Skleněné Sarcopoterium vyrobené technikou tvarování nad kahanem.
Sarcopoterium je poušťní růže ve tvaru klubka trní, která mě doprovázela dětsvím
tráveným v poušti. Inspirovaná jinými pouštními rostlinami, dala jsem
Sarcopoteriu schopnost roznášení semen tím, že se odpoutá od země a zakutalí se
po povrchu pouště, což představuje moji vnitřní cestu za růstem. Toto jsem docílila
tím, že jsem upravila běžný fraktální tvar na kulovitější, kdy Sarcopoterium
stojí na tenkých trnech, aby se snížilo tření s pískem. Přenesení této rostliny do
skla ilustruje rozpor mezi sílou a křehkostí, a zatímco větší část skla je průhledná,
starší trny jsou zbarvené podobně jako u živého Sarcopoteria.

Sedimentační cyklus je téma, které v sobě slučuje všechny nekonečné možnosti
skla – s přímým odkazem ke geologii. Můj přístup k práci se sklem je formován
zevrubným studiem skla jako materiálu, zejména v jeho surovém stavu, zkoumáním
jeho historie, jednotlivých pracovních postupů při jeho výrobě a způsobů,
jimiž s ním lidé vstupovali do kontaktu. Mnou vystavované kusy jsou hluboce
ovlivněny pozorováním přírody, řadou mých postřehů z různých krajin a mým
úžasem nad působivými silami přírody. Mým specifickým zájmem jsou geologické
fenomény: sedimentace, eroze, vulkanizmus a rozklad. Skrze proces amalgamace
výzkumu a inspirace vytvářím unikátní kusy, které podtrhují jemnou metaforu,
spojující výrobu skla s geologickými procesy země.

Umělecké dílo inspirované optickou hříčkou zvanou Trompe L’oeil má hravou formou vzbudit zájem diváka a přivést ho k zamyšlení nad materiálností dvou
látek. Plastiky byly kompletně vytvořeny u sklářské pece. Každý kus je ručně
tvarovaný a modelovaný. Tvoří jej tři části. Vodu představuje masivní tvarované
sklo, vzduchovou kapsu sklo duté foukané. Dílo jsem za tepla zkompletoval
připevněním vrchní foukané části.

Při pití čaje toužíte po své dávné přítelkyni.
Ve starém dopise stojí:
„Drahá M,
ráda o tobě slyším.
Doufám, že pro tebe bude tento rok úspěšný a prožiješ mnoho krásných
okamžiků.
S velkou nadějí očekávám, že tě někdy zase uvidím!
Zase se ozvi. Pevně doufám, že zůstaneme v kontaktu.
S láskou“
Dopis je tvé srdce, které se k němu nedostalo. Nebo může být od někoho,
kdo je ti drahý.
Na stole se starým dopisem stojí šálek čaje. Šálek a čaj jsou vyrobeny ze skla.
Když si při čaji nostalgicky povzdechneš a jemně dýchneš na jeho hladinu, objeví
se skrytá slova „já také“.

Místo bez zámku je jedním z mých výtvarných cyklů. Inspirovala jsem se dopisem,
který jsem obdržela od své příbuzné, 89leté dámy. V dopise se zmínila, že je jí
líto, že se se mnou nemohla setkat kvůli svému zdraví. I když jsme se viděly jen
jednou, často jsme si psaly.
Přetiskla jsem původní dopis do sádrové formy: použila jsem uhlíkový papír
a proryla všechna písmena jehlou. Při vypalování jsem použila barevný skleněný
prášek. Reprodukování jejího ručně psaného dopisu upomíná
na dobu, kdy žila.

Moje dílo představuje křehkost mé paměti. Měkká a teplá barva se zrodila z komplikovaných spletených skleněných vláken. Shromážděná vlákna tvoří tvary, které připomínají květiny a vejce.

Moje dílo vychází z motivu tradičního japonského origami, konkrétně způsobu
skládání zvaného Jabaraori. Při foukání skla jsem cítila živelnou energii
rozpínající se od jádra. Když se geometrické tvary teplem změní na organické,
výsledek je velmi krásný a atraktivní.