Pátý díl – Osudy polubenské linie v první polovině 20. století
Pro polubenskou sklářskou a textilní firmu Josef Riedel nezačalo 20. století šťastně. Uprostřed léta roku 1901 v pouhých 48 letech zemřel nejmladší syn „sklářského krále“ Otto Riedel (1853-1901), který měl na starosti textilní „divizi“ podniku. Zanechal po sobě syny Ottu ml. a Waldemara. Rodinný byznys to ale nepoznamenalo. Roku 1903 byla stržena stará huť na Jizerce. V rámci oslav 150 let přítomnosti rodu Riedelů v kraji nechala polubenská firma na své náklady vystavět a vybavit plicní léčebnu poblíž tehdejší tanvaldské okresní nemocnice, jež byla otevřena o rok později. Wilhelm Riedel (1849 – 1929), senioršéf firmy, a Josef Riedel ml. (1862 – 1924) obdrželi v roce 1905 od císaře vyznamenání za zásluhy o rozvoj průmyslu. O dva roky později byla v areálu příchovického hutního kompexu zahájena stavba další hutě na tyčovinu a v roce 1909 bezdětný Wilhelm Riedel adoptoval své synovce Ottu ml. a Waldemara, jenž později úspěšně spravoval firemní velkostatek Krušina u Podbořan na Lounsku. Senioršéfa firmy vedly k adopci nejen důvody lidské, ale i čistě ekonomické – zabránilo se tak dědickému řízení a zbytečným výdajům do státní pokladny.
Roku 1910 započala stavba nové huti v Desné a o rok později vznikla v přízemí polubenské navlékárny perlárny nová výrobna sklářských forem a zámečnická dílna. V březnu roku 1912 byla do provozu uvedena desenská huť a již během léta v ní bylo umístěno deset elektrických mechanických strojů na tažení skla.
Ještě před vypuknutím první světové války firma začala budovat přípojku na železniční trať z Tanvaldu do Polubného, aby se ještě více usnadnil přísun uhlí. Válka však práce přerušila. Na frontu bylo odveleno tolik sklářů, že Riedelové museli uzavřít hutě v Maxově a Nové Vsi. Celkem muselo podnik opustit přes jeden tisíc zaměstnanců. Wilhelm Riedel odešel na odpočinek a odstěhoval se do Liberce, kde zastával významné posty v tamní Obchodní a živnostenské komoře. Jako předseda Vodního družstva, které vystavělo na Bílé Desné přehradu, jež se roku 1916 protrhla, byl jako odpovědná osoba řadu let souzen (a nakonec zproštěn viny). Novým senioršéfem se stal jeho nevlastní bratr Josef Riedel ml.
Ve druhém válečném roce Riedelové získali žacléřskou a jabloneckou sklárnu výtečného technologa Roberta Schicketanze. Jabloneckou sklárnu firma vzápětí prodala v dražbě; chtěla se jen zbavit nepříjemného konkurenta. Roku 1916 byla díky nedostatku dělníků zastavena přádelna v Kořenově a vyhašeny další pece, na podzim dalšího roku pak z nedostatku surovin zastaveny všechny sklářské provozy.
Po skončení války zavládla sklářská konjunktura. Riedelové si proto pronajali sklárnu ve Svoru u České Lípy, kde začali produkovat surovinu pro ozdobné skleněné kroužky, tyče a duté sklo včetně tzv. Tango sklovin.
Na konci ledna roku 1924 zemřel ve své vile Josef Riedel ml. Senioršéfem firmy se stal Otto Riedel ml. (1881-1934), ve skutečnosti však již tehdy podnik vedli synové Josefa Riedela ml. Walter Riedel (1895-1974) se svým bratrem Arnem Riedelem (1879-1964). V následujícím roce slavila kolekce firmy velký úspěch na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži, odkud si přivezla Velkou cenu a zlatou medaili. Mezi exponáty byla například skleněná fontána, již navrhli Jaroslav Horejc společně s Pavlem Janákem. Fontána je dnes vystavena v expozice jabloneckého Muzea skla a bižuterie.
V roce 1934 se po smrti Otto Riedela ml. stal senioršéfem nekompromisní Walter Riedel. Svou neústupnost mnohokrát osvědčil při prosazování zájmů firmy v obchodních a průmyslových spolcích a svazů či na ministerské úrovni. Nebyl též přítelem vyjednávání s dělníky o výši mezd či sociální výhody a to i za cenu stávek.
Zásadní zlom pro firmu znamenal rok 1938. Po záboru českého pohraničí německou armádou vyhlásili němečtí průmyslníci bojkot zboží českého a židovského původu. Na oplátku vyhlásili bojkot německému zboží USA, Kanada a Velká Británie, což vedlo ke značnému propadu vývozu jabloneckého zboží. Pro Riedely znamenal americký bojkot ztrátu až 10 milionů Kč!
Ještě před vznikem protektorátu v roce 1939 se Walter Riedel stal členem poradního sboru říšského ministra hospodářství, kde se snažil (jako již od dvacátých let) zamezit vzniku nových skláren na demograficky českém území. Aktivně se též podílel na akcích zaměřených proti židovským podnikatelům. Během války firma vyráběla pro německou armádu signální lodní lampy, optické hranoly do periskopů tank a ponorek, optické sklo pro zaměřovače či skleněné součásti nášlapných min. Byly též učiněny prvé pokusy s výrobou televizních obrazovek a na dobře odbyt šlo skleněné vlákno, jež se vyrábělo v příchovické huti.
Během války bylo u Riedelů zaměstnáno kolem 1 100 lidí. Nejen totálně nasazení Češi a Slováci, ale i zajatí Francouzi, Poláci, Ukrajinci a Rusové. Přímo u Riedelů v Polubném byl zajatecký tábor s 80 zajatci. K dramatickému poklesu výroby, způsobenému akutním nedostatkem hnědého uhlí a sklářských surovin, došlo až v roce 1945.
Po skončení války propadl majetek polubenských Riedelů státu. Walter Riedel byl v roce 1946 odvezen jako sklářský odborník do Sovětského Svazu, kde pracoval ve svém oboru. Jeho bratr Arno byl krátce vězněn a poté vystěhován do Bavorska. Mladšímu synovi Waltera Riedela Clausi J. Riedelovi se podařilo v Tyrolsku vyskočit ze vlaku, jenž převážel německé vojáky a důstojníky zajaté na italské frontě do Bavorska. V roce 1956 vystavěl spolu s otcem, jenž se po deseti letech vrátil ze země, kde zítřek znamenal včera, sklářskou huť v Kufsteinu, která pracuje dodnes.
Fotogalerie
Váza, 1902-1903
Vázy, 1900
Firemní ochranná známka, kolem 1930
Firemní vzorník, 1920-1925
Váza, 1925
Pohár s víkem, 1933
