Permanent exhibition

Společně s André Malraux věřím, že 21. století bude  stoletím skla nebo nebude vůbec. To proto že sklo existuje ve znamení průhlednosti, zrovna jako demokracie. Jako láska. Ale, jak řekl jeden rumunský básník, „průhlednost je pouze důkazem toho, že Bůh nám dává možnost vidět, nikoli že vidět budeme“. Teprve schopnost vhledu  je jistota, že prohlédneme. Věřím v mýtus okna. Bez oken bychom neměli svůj vlastní vnějšek a svůj vlastní vnitřek. Bez oken je představivost mrtvá. Bez oken by domy lidí byly jen díry pro krysy.

Mé dílo je socha ze skla a rostlin. Inspiroval jsem se konkrétním místem Asahi Spring v Tojamě v Japonsku. Je to fontána, která se používá už od starověku a stala se symbolem modliteb v tomto místě. Místo mám rád a chodím tam, rozhodl jsem se vytvořit sochu na paměť mé inspirace. Tvar skla vychází z utváření krajiny v místě, ranního slunečního světla a celkové atmosféry. Živé rostliny jsou součástí díla. Stále rostou. Ve svém díle živoucí rostliny jako součást sochy často využívám. Shledávám zajímavým, že to, jak rostliny rostou, proměňuje se i skleněná socha a že sklo dává rostlinám růst. A podobně jako v japonských bonsajích, rostliny lidem dávají představu větší krajiny. V tomto díle jsem použil japonskou červenou borovici, v Japonsku je symbolem svatosti. Navíc v Asahi Spring už neroste, zatímco v dávných časech zde převažovala.

Projekt Estetické dyslektické zkoumá dyslexii a její účinky na vnímání prostředí. Jakožto dyslektik se zajímám o způsob, jak vizuální informace převést na vědomé porozumění, tedy o způsob, který by prostředkoval vztah mezi skutečností a vědomím. Pojem „přesné pochopení“ se nevztahuje pouze na diagnózu dyslexie, jelikož vše je podřízeno individuální interpretaci. Projekt bere v úvahu nejednoznačnost týkající se pojmů správnosti a jistoty. Přetvářím nalezené předměty a demonstruji v nich estetické váhání, které se objeví, když na nějaký předmět pohlížíme. Sklo vytváří prázdno uvnitř struktury a při našem dekódování předmětu pak nastane krátká změna vnímání. Jsou fyzickými manifestacemi nedorozumění.

KMTJZ (Kolikrát musím tohle ještě zažít?)

Ideou díla sestávajícího ze tří hrnků je snaha prohloubit porozumění pomocí opakování. Inspirovala mě má vlastní zkušenost neustálých pokusů dobrat se přesného pochopení. Myšlenka se odráží v procesu vzniku díla, v řezání, narovnávání, leštění a lepení předmětů, opakování se navíc uskutečňuje v každé fázi.

Pojetí Autoportrétu vychází ze zážitku, jaký má elektromagnetická radiace, běžně zvaná světlo, na mé čtení. Chtěla jsem vytvořit dílo, jež by divákovi poskytlo pohled na způsob, jakým vnímám světlo a napsaná slova. Abych u diváka navodila pocit prostoru, bylo třeba propojit světlo a vnímání. Na bílý dřevěný box, velký 4 x 4 stopy a upevněný na zdi, jsem blízko sebe naaranžovala 20 florescentních bílých světel T-12, jejichž záře připomíná bílý papír. Všechna světla jsou pískovaná a jsou na nich kyselinou vyleptaná slova, která se opakují: white light white snow white pages [bílé světlo bílý sníh bílé stránky]. Opakování je hra se slovy a jak se objevují a opakují pod září světel, vytvářejí poetický text, začínající a končící slovy: snowwhite ageswhite nowhite [sněhobílá, starobílá, právě bílá]. Intenzita světla je agresivní, na prostor a zrak diváka má takový účinek, jaký může vyvolat sněhová bouře. Tváří v tvář jasnému světlu divák najednou vidí písmena, jež mezi světly vytvářejí sdělení. Jak se snaží zaostřit a sdělení přečíst, jejich oči se odmítají přizpůsobit záření. Jas, který z díla vychází, dočasně ovlivňuje divákovu schopnost vidět a vnímat prostor, než se oči opět přizpůsobí normálnímu prostředí.