V. Po stopách slavných sklářských rodů: Wanderové

Pátý a závěrečný díl – Od obchodu s turnovskými kameny po dědičný rytířský titul

Wanderové se v průběhu 16. století vypracovali mezi nejvýznamnější sklářské rodiny renesančních Čech. Osudy ratolestí této větve jsou dokladem pozoruhodné cesty vedoucí od huťmistrů a malířů skla z 16. a 17. století k vysokým postům ve státní správě habsburské monarchie na konci 18. a v první polovině 19. století. Závěrečný pátý díl je věnovaný různorodé činnosti příslušníků rodu od počátku 18. do konce 19. století.

Obchodníci s „turnovskými kameny“

Georg Franz Wander (1681-1749) odešel po prodeji sklárny v Huti do Turnova, kde si koupil dům a zřídil vinný šenk. Zanechal po sobě pět potomků, dceru a čtyři syny. Jeho nejstarší syn Anton Wander po otci zdědil dům, přišel však o něj a odstěhoval se do Opavy, kde zemřel. Druhorozený Franz Anton Wander se vydal na dráhu duchovního, v mladém věku však – jako kaplan v Peruci u Loun – podlehl souchotinám.

Pestřejší jsou životní příběhy zbylých dvou synů turnovského šenkýře. Johann Wander, manžel Theresie Špísové (Spiessové), dle rodinné tradice vynalezl „české diamanty“. Je-li to pravda, jednalo se patrně o tehdy dosud neznámý typ (nebo snad výbrus?) bižuterních kamenů. Jinde, nežli v rodinné tradici však tento údaj zatím nebyl objeven. Johann Wander prý spolupracoval s vídeňským klenotníkem Friesem, sám ve Vídni jako obchodník pobýval a poté se věnoval obchodu v Turnově.

Ještě výraznější postavou byl Albert Wilhelm Ferdinand Wander (1722-1780), vskutku pozoruhodná osobnost z historie turnovského podnikání, patřící svého času mezi nejváženější měšťany. Kolem roku 1742 si po vojenské zkušenosti ve městě koupil dům a začal se věnovat obchodu s bižuterními kameny. Dodával mimo jiné ozdoby pro armádu a brzy se domohl značného jmění.

Později založil s měšťany Josefem Vorlem, Janem Špísem (Spiessem) a Václavem Svobodou-Soboteckým obchodní společnost, která provozovala sklady v Norimberku, Schwäbisch Gmündu, Miláně, Benátkách a Římě. Firmě se velmi dobře dařilo až do roku 1767, kdy Svoboda-Sobotecký, tehdy zástupce kompanie v Miláně, uzmul pokladnu i zboží a utekl do Turecka. Wander musel společníky odškodnit z vlastního, společnost tak zanikla a on sám přišel téměř o veškerý majetek. Turnovský dům prodal bratrovi Johannovi a vydal se za obchodem do Prahy. Ani zde mu však štěstí nepřálo, vrátil se proto roku 1769 do Turnova. Odtud zamířil do Vídně k císařovně Marii Terezii s žádostí o práci – a byl úspěšný. Nejdříve dostal dvacet zlatých a roku 1770 nastoupil na Krajský úřad v Mladé Boleslavi. Své dny na tomto světě skončil jako krajský kancelista.

Rytíři Wanderové von Grünwald

Wilhelm Ferdinand Wander byl od roku 1754 ženatý s Theresií d´Haud z Vysokého nad Jizerou. Společně přivedli na svět šest dětí, dva syny a čtyři dcery (v rozmezí let 1755-1768). Mladší Albert Kaspar Wander (1761-1790) zemřel jako kaplan v Ondřejově, staršíJosef Leopold Wander (1759-1822) se díky úspěšné úřednické kariéře domohl – jako první z rodu – dědičného rytířského titulu. Roku 1778, tedy dva roky před otcovou smrtí, se stal praktikantem na Krajském úřadě v Mladé Boleslavi. Po čtyřech letech byl povýšen na post prvního kancelisty a roku 1786 vydal spis „Physikalische Beschreibung des Bunzlauer Kreises in Böhmen“. Je zajímavé, že jako autor zvolil formu jména „Joseph Leopold Wander von Grünwald“, kterým se přihlásil k predikátu neužívanému již po dvě generace.

Wanderův spis upoutal známého topografa a statistika Josefa rytíře von Rieggera, který jej přizval ke spolupráci na svých projektech. Taktéž na jeho návrh byl Wander roku 1792 jmenován aktuářem C. k. ředitelství staveb silnic a přeložen do Prahy. V roce 1807 jej císař František I. postavil do čela úřadu. Nový ředitel si vedl úspěšně – během patnácti let vzrostla silniční síť v Čechách z 97 ¼ míle na 306 ½ mil. Císař proto pracovitého úředníka odměňoval finančně i čestnými medailemi, roku 1815 jej jmenoval c. k. radou, a nakonec – dne 26. listopadu 1818 – povýšil do dědičného rytířského stavu. Byl mu udělen erb a predikát jeho předků. Od tohoto dne mu náležel titul „Joseph Wander, Ritter von Grünwald“. Privilegium, součást sbírky jabloneckého muzea, je dnes uloženo ve Státním okresním archivu v Jablonci nad Nisou.

Manželkou Josefa Lepolda Wandera (Josefa Wandera von Grünwald), byla od roku 1785 Anna Posseltová z Pravotína, s níž se oženil v Zákupech na Českolipsku. Narodilo se jim celkem pět dětí, dcera a čtyři synové. První dva šli v otcových šlépějích vyšších státních úředníků.

Nejstarší syn Josef Wander von Grünwald (1786-1844) studoval práva v Praze a Vídni, poté pracoval jako koncipista na pražském guberniu a oficiál C. k. Konferenční a státní rady v hlavním městě monarchie. Svou kariéru zakončil jako ředitel registratury a protokolu této instituce. Oženil se teprve v roce 1834. Jeho vyvolenou se stala Rosa Massieurová (1814-1864), dcera vídeňského měšťana a vlastníka domu. Měli spolu tři děti: Josef Wander von Grünwald (1835-po 1910), vrchní ředitel C. k. ministerského pomocného úřadu, zemřel svobodný ve Vídni, dcera Rosa (*1837-po 1910) se provdala za jistého Hörringa a Anna (1841-1889) strávila své poslední dny v Rumunsku.

Druhorozený syn Franz Wander von Grünwald (po 1786-kolem 1855) zastával roku 1820 post skutečného dvorského koncipisty C. k. komerční dvorské komise při C. k. všeobecné dvorské komoře ve Vídni. Když zemřel v Terstu, patřil mu titul c. k. guberniální rada a Rytířský kříž řádu císaře Františka Josefa I. Dcera Josefina se provdala za italského malíře Antonia Zonu (1814 Mira u Benátek-1892 Řím). Jeho historizující práce lze dodnes nalézt v nabídce evropských aukčních domů.

Třetí ze synů MUDr. Leopold Wander von Grünwald (1791-1845) od roku 1820 pracoval jako asistent na klinice všeobecného lékařství v Praze, dvacet jedna let poté byl jmenován děkanem lékařské fakulty pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Náhrobek u západní zdi Olšanských hřbitovů (II., 8. oddělení) v Praze, pod nímž odpočívá společně se svým otcem, je ozdoben rodovým erbem. S manželkou Josefinou, rozenou Gollerovou ze Stodu u Plzně, měli celkem deset dětí, jen pět z nich se ale dožilo vyššího věku. I tak dcera Anna, zpěvačka pražského Stavovského divadla, zemřela v pouhých devatenácti letech. Další dcera Karolina (1832 – po 1910) žila v Innsbrucku, Wilhelmina (†1864) v Táboře. Syn Josef se živil jako učitel jazyků (zemřel roku 1874 v Příbrami) a Leopold, c. k. poručík rakouské armády, padl roku 1859 v Itálii.

Poslední mužský potomek rodu Ignaz Wander von Grünwald (1794-1824) také sloužil u armády, roku 1811 jako vysloužilý c. k. poručík dostal do správy tabáční sklad v Litoměřicích, zemřel však v Praze. Z manželství s Annou Körbelovou vzešly tři děti. Friedrich zemřel v nízkém věku, Josef (1817-1845), c. k. koncipista a básník užívající pseudonym Theodor von Grünwald, skonal v Terstu, Karoline (1823-1903) se provdala za c. k. vrchního poštovního kontrolora Johanna Ehrlicha v Praze.

Fotogalerie

Číše – erb Wanderů von Grünwald, kolem 1818

Severní Čechy, patrně Jablonecko
Křišťálové sklo, foukané, broušené a ryté – erb a text FAMILIGEN WAPPEN DEREN WANNDNER VON GRÜNENWALDT (Rodový znak oněch Wanderů z Grünwaldu)
Součást Stálé expozice Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
Foto Tomáš Hilger