Léta 1948–1989 se vyznačovala mnoha anomáliemi, mezi něž patřily i deformované hospodářské vztahy a neexistence soukromého podnikatelského sektoru. I v této době ale dekorativní a užitkové sklo společně s bižuterií patřilo k významným exportním komoditám, kde domácí trh nehrál významnou roli. Zahraničními zákazníky zdaleka nebyl jen Sovětský svaz a tzv. socialistické země. Díky kvalitě a přijatelné ceně se brzy staly znovu dostupnými i tzv. kapitalistické trhy. Železná opona měla v případě tohoto průmyslu spíše podobu drátěného plotu s velkými oky nežli neprostupné stěny. Je tedy nasnadě, že ve vztahu k „Západu“ se musely národní podniky chovat stejně pružně jako soukromníci. Někdy se jim dařilo lépe, jindy hůře a i o tom bude tento seriál navazující na předchozí „Krize a konjunktury ve sklářském a bižuterním průmyslu“.
Klinická smrt
Po únorovém převratu v roce 1948 byly všechny privátní sklářské a bižuterní podniky vyvlastněny a včleněny do mamutích národních podniků řízených politicky uvědomělými tzv. „dělnickými řediteli“. Nová výrobní uskupení hledala svou tvář desítky let a bývala objektem rozličných socialistických „racionalizačních“ hospodářských experimentů oscilujících mezi termíny „sloučení“ a „delimitace“. Patřily mezi ně pozdější Crystalex, Sklárny Bohemia, Sklárny Inwald (Sklounion), Moravské sklárny, Železnobrodské sklo, Jablonecké sklárny, Bižuterie, Preciosa a další. Export byl možný výhradně přes státní akciovou společnost Skloexport, z níž byl v roce 1952 vyčleněn na bižuterii specializovaný Jablonex.
„Vláda lidu“ zpočátku neměla pro „buržoazní“ zbytné cetky, jakými bylo ručně zhotovované dekorativní sklo a bižuterie, příliš pochopení. Po sovětském vzoru se soudruzi zhlédli v masové produkci. Relativně dobře se proto dařilo jen lisovanému sklu. Významnou roli samozřejmě sehrála též studená válka, kde v ekonomických represích vůči československému zboží vynikaly USA, před rokem 1948 největší kupec skla i bižuterie ze středu Evropy. Takřka za dveřmi byla též „skutečná“ třetí světová válka mezi „Východem“ a „Západem“ a těžký, nikoliv lehký průmysl je v takové době třeba. Nikdo netušil, zda korejská válka (začátek 1950) zůstane lokálním konfliktem za účasti znepřátelených velmocí nebo přeroste v globální válečné běsnění. Není divu, že v této době dočasně zanikají odborná sklářská škola v Kamenickém Šenově, odborná bižuterní škola v Jablonci nad Nisou a novoborská odborná sklářská škola se z umělecké průmyslovky stává technickou.
Resuscitace
Po smrti vůdce světové revoluce – sovětského autokrata Stalina – a skončení korejské války v roce 1953 se vztahy mezi oběma mocenskými bloky normalizovaly. Pohled na sklo a bižuterii začala díky přesvědčivé argumentaci lidí z praxe měnit též komunistická garnitura, zlákaná vidinou deviz proudících do hladové státní pokladny. Definitivně byly sklo a bižuterie v Československu zachráněny po XI. sjezdu KSČ, jenž se konal v létě roku 1958. Změny v přístupu vlády však byly patrné již od poloviny 50. let. Významnou „osvětovou“ roli sehrály též dvě velké výstavy historického a současného skla, které se v letech 1954 a 1955 konaly v Praze. Výrazně k oživení zájmu o sklo bezesporu přispěly též Ústřední výtvarné středisko pro průmysl skla a jemné keramiky (založeno 1952, od 1959 ÚBOK) a pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová (prof. Josef Kaplický a prof. Karel Štipl), odkud do praxe vyšla řada výtečných designérů, bez nichž by nebylo možné českou sklářskou tradici dále rozvíjet. Při národních podnicích začala v polovině 50. let vznikat výtvarně-technická střediska.
Již v roce 1955 začaly přípravy na XI. ročník prestižního Triennale užitého umění v italském Miláně, kde mělo Československo reprezentovat současné české sklo. Akce se konala roku 1957 a skončila úspěchem. Prokázala nejen životaschopnost sklářského průmyslu, ale též důležitost spolupráce s profesionálními designéry, kteří se snažili navrhovat moderní vzory. Bylo-li české sklo vystavené na milánském Triennale pro zahraniční veřejnost příjemným překvapením, kolekce prezentovaná na světové výstavě EXPO’58 v Bruselu jim vyrazila dech. A to mimo jiné i první ukázkou volné skleněné kompozice stvořené René Roubíčkem. V roce 1959 se bruselská expozice stala základem velkolepé přehlídky Československé sklo uspořádané v Moskvě. Všechny tyto akce – včetně XII. Triennale v Miláně (1960) – přinesly československému sklu nejen mezinárodní prestiž, ale i kýžené devizy. Je ale nutné zdůraznit, že cizinci po resuscitaci obchodních vztahů sice začali kupovat i moderní československé sklo, ale těžiště jejich zájmu zůstalo u osvědčených předválečných vzorů. Není proto divu, že podnikoví výtvarníci-designéři někdy hledali se Skloexportem společnou řeč obtížně.
Novému postavení skla a bižuterie v očích socialistických národohospodářů odpovídaly i důležité organizační změny. Zatímco do roku 1958 obor direktivně řídily Hlavní správy pro jednotlivé obory sídlící v Praze (předtím jedno Generální ředitelství), poté vznikly relativně autonomní výrobní hospodářské jednotky, tzv. střední články řízení. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani modernizace zastaralých provozů a stavby nových výrobních komplexů. Struktura výroby skla a bižuterie v Československu se změnila k nepoznání. Zatímco k roku 1948 v 818 podnicích pracovalo 37 022 lidí, deset let poté 161 závodů s 43 398 zaměstnanci (včetně jemné keramiky).
Obrazová příloha
