Pozvání na pravidelné poslední úterý v měsíci v čase od 18.00 hod, dne 31.7.2012 přijala slovenská umělkyně a loňská účastnice Stanislav Libenský Award Martina Paljesková Pišková , která bude povídat o sobě, svém díle a odpovídat na Vaše otázky.
Autor: Pražská galerie
II. Czech Exellence ve sklářském umění – Iva Řehová
Pozvání na pravidelné poslední úterý v měsíci v čase od 18.00 hod, dne 26.6.2012 přijala držitelka druhého místa Stanislav Libenský Award 2009 Iva Řehová, která bude povídat o sobě, svém díle a odpovídat na Vaše otázky.
I. Czech Exellence ve sklářském umění – Soňa Třeštíková
Pozvání na pravidelné poslední úterý v měsíci v čase od 18.00 hod, dne 29.5.2012 přijala Soňa Třeštíková, laureátka Ceny Stanislava Libenského 2009, která bude povídat o sobě, svém díle a odpovídat na vaše otázky.
Stanislava Grabeníčková
Ačkoli vím, že není způsobné prozrazovat u žen jejich věk, v případě gratulace k životnímu jubileu se bez toho jaksi nelze obejít. Mnozí by mi jistě uvěřili, kdybych přála Stanislavě Grebeníčkové k jejím čtyřicátinám, tato dáma však letos slaví své 55. narozeniny.
Je jednou z těch žen, které dokázaly skloubit svou práci s rodinou, které obdivujete pro jejich krásu a příjemné vystupování, je báječnou a pozornou hostitelkou, dámou v tom nejlepším smyslu slova. V první řadě je ale vynikající sklářskou výtvarnicí.
Stanislava Grebeníčková absolvovala železnobrodskou průmyslovku a poté ateliér Stanislava Libenského na VŠUP v Praze. Velmi důležitou zkušeností pro ni byla stáž na amsterodamské Akademii u známého profesora Sybrena Valkemy1. Během studií a bezprostředně po jejich ukončení se věnovala hutně tvarovanému sklu. Již v té době se její objekty vyznačovaly humorem a pop-artovou hravostí. Prvním velkým úspěchem a zároveň velmi charakteristickou ukázkou její tvorby 80. let byla série objektů pro výstavu v Roztokách u Prahy (1984). Tehdy čerstvá absolventka vytvořila Rybářské náčiní, několikanásobně zvětšené a doplněné kovovými komponenty. Šlo o dokonalou iluzi skutečných reálií. Precizním zpracováním, pestrou barevností i přesnou reprodukcí loga známé firmy vyrábějící potřeby pro rybáře dosáhla neobvykle silného účinku. Instalace ohromila odborníky i laickou veřejnost. Reálné předměty v nereálném měřítku byly rozmístěny v galerii na soklech a s navlečenými vlasci vzbuzovaly v divákovi dojem, že se ocitl v roli Gullivera v říši obrů.
Po tvůrčí odmlce, věnované především výchově dětí a budování rodinného zázemí, začala počátkem 90. let pomýšlet na návrat k aktivní tvorbě. Věděla, kolik času uplynulo od jejích pop-artových objektů a uvědomovala si, že k tomuto údobí se již nemůže vrátit…byla už v jiné etapě života a začala hledat nové cesty svého výtvarného vyjádření. Velice záhy našla jasnou koncepci svého nového projevu. Vytvořila sérii objektů vzniklých kombinací kamene a skla. Symptomaticky nazvané plastiky Snesitelná tíže bytí či Na vlastních nohou staví opticky i fyzicky hmotnou krychli z leštěné žuly na subtilní křišťálové spirály z hutně tvarovaného skla. Odvaha a humor, s jakým jsou tyto plastiky prezentovány si nijak nezadá s jejími ranými objekty.
V druhé polovině 90. let převládl v tvorbě této sklářské výtvarnice její sochařský naturel. S ním souvisí i touha vytvořit dílo „vcelku“. Zatímco se její manžel (M. Handl) stal průkopníkem techniky lepení ve volné sklářské tvorbě, Stanislavě tato technika nevyhovuje. Ve šperkařské tvorbě tuto techniku sice suverénně používá, ale pro velké objekty se jí nezdá vhodná. Nejde ani tak o nedůvěru k mechanickým vlastnostem lepidel jako spíše o myšlenku, že sochařství jako takové, ať už skulptivní nebo plastické, pracuje s jednotnou hmotou, jedním objemem. Stanislava sklo cítí jako sochařský materiál a touží po tom, aby její plastiky působily především jako sochařská díla. Jako absolventka Libenského školy však zároveň ovládá i „malířskými prostředky skla“- optiku a valér. V tomto období vznikají např. Útočiště, Tajné místo2 a Záhadná Asuka.
Souběžně s volnou tvorbou se Stanislava od poloviny 90. let profiluje jako šperkařka. Na počátku byla podle jejích slov „ženská marnivost.“ Z touhy ozdobit se však vznikla záliba mnohem hlubší, která se stala integrální a zajímavou součástí její výtvarné tvorby.Brože3 S. Grebeníčkové se brzy staly oblíbenými, známými a vyhledávanými ve světě moderního šperku. Když asi v roce 1993 vytvořila svůj první šperk, bylo to kupodivu z kamene – z místní břidlice. Poddajný a dostupný materiál umožnil snadné opracování na brusičském stroji. Později začala Stanislava sesazovat různé druhy skel, pečlivě obroušených, spasovávala je a lepila. Brzy jí však přestala vyhovovat dostupná barevná škála a začala skla kombinovat se zajímavými kameny a také experimentovat s tavením vlastních skleněných destiček. Nešlo v první řadě o barvu jako takovou, ale spíše o strukturu, o barevnou kombinaci. Při pohledu na tyto brože často nevíme, díváme-li se na vyleštěný přírodní kámen nebo umně a neopakovatelně utavené sklo. Některé skleněné destičky použité na těchto unikátních špercích jsou natolik pozoruhodné, že popírají pravidla o soudržnosti skel. Jsou realizovatelné pouze v takto drobném měřítku a jsou zcela nenapodobitelné. Šperky této výtvarnice působí i přes svůj rozměr nesmírně monumentálně. Připomínají obrazy. Jednak často nevídanými barevnými plochami, které samy o sobě působí jako štětcová textura, ale také svou bezvýhradnou dvojrozměrností. Jsou založené na prostorové iluzi. Téměř každý z nich je malým příkladem optického klamu: reverzibilní krychle, průzory, hranoly, portiky a sloupové síně jsou jen důmyslným barevně-geometrickým rozčleněním plochy. A právě v tom je šperkařské dílo této autorky tak výjimečné. Na omak hladký, lesklý, přesný, velmi precizní a kompaktní šperk působí opticky jako křehký, plastický, zranitelný a členitý. Spojuje tak bezvýhradně nejdůležitější vlastnosti moderního šperku. Jeho nositelnosti4, originalitu a perfektní zpracování.
V poslední době zaujala výtvarnice plastikami zpodobňujícími křehké představitele hmyzí říše – motýly a jejich kukly. Jde vlastně o monumentální skleněné reliéfy s fantaskními názvy jako Papilio dvojznačný nebo Přástevník skleněný. Jsou umně namíchaným koktejlem naturalistického, až atlasově přesného zobrazení a fantazií vytvořeného novotvaru.
Stanislava Grebeníčková v současné době vyučuje na VOŠ a SŠ v Novém Boru. Se svou rodinou žije a tvoří v nedalekém Polevsku.
Milá Stanislavo, všechno nejlepší!
1. Stáž na Gerrit Rietveld Academy u Sybrema Valkemy absolvovala S. Grebeníčková v roce 1978.
2. Tajné místo získalo prestižní cenu, stříbrnou Kanazawu, v roce 1998.
3. Stanislava Grebeníčková tvoří výhradně brože.
4. Nositelnost není u moderního uměleckého šperku vždy právě respektovaný požadavek.
Ivo Rozsypal: Sklo, kresba, malba – křest publikace
V letošním roce spatřila světlo světa výjimečná monografie jednoho z nejvýznamnějších českých sklářských výtvarníků:IVO ROZSYPAL – SKLO, KRESBA, MALBA s podtitulem MOJE VYZNÁNÍ. Kniha je to výjimečná hned v několika ohledech.
Za prvé rozhodně tím, že jejím autorem je výtvarník sám. To je velmi neobvyklý počin. Nicméně v případě Ivo Rozsypala krok zcela pochopitelný a logický. Pohnutky, které ho vedly k rozhodnutí pustit se do tohoto náročného úkolu, vysvětluje krásně hned v úvodu knihy: „Před několika roky jsem dospěl do životní fáze, kdy jsem začal cítit potřebu ohlédnutí se. Abych si ujasnil, zda jsem s darem existence na tomto světě alespoň částečně naložil tak, že jsem učinil něco, co mělo smysl, nebo že jsem se alespoň snažil být lidské společnosti nějak prospěšný.“ S ohledem na to, jak je Rozsypal poctivý ve všem svém počínání, jaký neuvěřitelný je to perfekcionista, a jak vycizelovaný smysl pro detail má, nelze si ani představit, že by k tomuto úkolu přistoupil někdo lépe a zodpovědněji než on sám. A protože Ivo Rozsypal je maximalista, jde o publikaci nebývale rozsáhlou. Jedná se patrně o nejrozsáhlejší monografii sklářského výtvarníka, která kdy u nás vyšla.
„Rozsypalova bible“ komplexně a přehledně mapuje jeho dosavadní práci na poli designu, volné tvorby skleněných objektů, realizací pro architekturu, kresby a malby. Díky této ucelené bilanci si uvědomíme, kolik za Ivo Rozsypalem stojí práce a jak umělecky všestranná a kreativní osobnost je.
Ivo Rozsypal je vynikající a velice vtipný vypravěč a jeho kniha se čte jedním dechem. Ve svém vyznání prochází životem profesním i osobním a vyprávění nenásilně prokládá úvahami o umění a hudbě, vzpomínkami na dětství a dospívání nebo nejrůznějšími veselými historkami o všem možném. Kniha o Ivu Rozsypalovi ale není jen o něm. Přináší i jeho osobní pohled na vývoj českého sklářství posledních několika desítek let, což je další významný aspekt této publikace. Nesmírně zajímavě píše o zákulisí sklářského oboru, úskalích i pozitivech práce sklářských výtvarníků v tuhých dobách socialismu nebo o atmosféře legendárních novoborských sklářských sympozií. Často se také dotýká práce mnoha svých kolegů výtvarníků.
Zajímavé je, kolik prostoru Rozsypal ve své monografii věnuje spolupracovníkům. To u podobných monografií nebývá běžné. Autor zde slovem i obrazem zmiňuje snad všechny, s nimiž měl během dlouhé kariéry profesionálně co do činění, zvláště pak celou řadu sklářských mistrů. Rozsypal tím dokazuje, že si je plně vědom toho, jak stěžejní je při procesu vzniku díla řemeslná stránka. Mozaikou svých spolupracovníků vzdává hold nejen jejich řemeslnému umu, ale obecně českému sklářství jako jedinečnému fenoménu.
Ivo Rozsypal věnoval své knize několik let usilovné a vyčerpávající práce. Je nejen autorem textů, ale také grafické podoby publikace. A nutno dodat, že tato kniha je sama o sobě uměleckým dílem. Stejně jako u Rozsypalových výtvarných prací, máme na první pohled při letmém listování knihou pocit jakési báječně ladící nahodilosti, který je však jen zdánlivý. Při druhém pohledu zjistíme, že nic není náhodné a i sebemenší detail má svůj smysl a konkrétní vypovídací hodnotu. Rozsypal sám o sobě říká, že je systematik a analytik. Stejným způsobem jako pracuje na svých skleněných objektech či obrazech, dělal i svou knihu. Beze zbytku využil svůj po léta dokonale vedený archiv. Použití nejrůznějších kreseb, pozvánek, plakátů, fotografií, novinových výstřižků či pohlednic dělá z knihy živý organismus, který člověka nepřestává bavit. Rozsypalova kniha je nesmírně kultivovaná a noblesní, zároveň ale zábavná, svěží a živočišná; a troufám si říci, že je to monografie výjimečná v kontextu českého výtvarného umění celkově, stejně jako autor sám.
Ačkoli se mohlo zdát, že Ivo Rozsypala v posledních letech zcela pohltila práce na knize a jeho umělecká tvorba ustrnula, není to pravda. Souběžně totiž vznikala celá řada obrazů a kreseb. Kromě toho pracoval a stále pracuje na monumentální figurální kompozici pro exteriér budovy Ajeto Art Glass Museum v Novém Boru. V neposlední řadě, v období vyčerpávajícího finiše vydání knihy, se účastnil sympozia 10. International Glass Symposium 2009. Nejenže se účastnil, ale Ivo Rozsypal zazářil a znovu potvrdil své výsadní postavení mezi sklářskými výtvarníky. Kolekce osmi objektů, v nichž Rozsypal rafinovaně spojuje užitné tvary s plastikou, je opět čímsi novým, dynamickým a velmi mladistvým, a přitom zcela v duchu jeho autorského rukopisu. Velmi potěšen byl Rozsypal tím, že nestor českého sklářství René Roubíček hodnotil jeho prezentaci na sympoziu jako „výrazný nadčasový krok do budoucnosti“.
Ivo Rozsypal oslavil 12. srpna 2009 své 67. narozeniny. Vydání monografie je bilancí jeho dosavadního profesního života, ale zdaleka ne tečkou za jeho dílem, ba právě naopak. Ivo Rozsypal má po umělecké stránce stále co říci a ještě nás jistě mnohokrát překvapí.
Křest knihy s besedou o práci Ivo Rozsypala proběhne 1. října 2009 v 17.30 hod. ve Sklářském klubu Ajeto v Novém Boru (T. G. Masaryka 805). Jste zváni!
Antiprostor, origami a zase zpátky aneb objekty z plochého skla sklářského výtvarníka Milana Handla
Ve dnech 18. – 22. června 2009 se v Novém Boru konalo X. Mezinárodní sklářské sympozium (IGS), jehož výsledky jsou až do konce října vystaveny v nových prostorách sklářského studia Ajeto. Mezi zhruba čtyřicítkou oslovených výtvarníků z celého světa figuruje i jméno Milana Handla. Jeho práci sleduji již poměrně dlouho a nepokrytě přiznávám, že jsem byla potěšena jeho účastí na tomto sympoziu a také velmi zvědava na výsledek jeho práce. Monumentální obraz z černého opakního skla, který při této příležitosti vytvořil, mne překvapil: elegantní a precizní objekt Milana Handla patří z mého pohledu k tomu nejpřesvědčivějšímu, co na sympoziu vzniklo.
Přestože se většina jeho tvorby odehrává převážně na poli trojrozměrné skleněné plastiky, chtěla bych tento příspěvek, právě s ohledem na opaxitový obraz z IGS, věnovat Handlově tvorbě z plochého skla. V oblasti skleněných obrazů, vitráží a objektů z tabulového skla realizoval totiž Milan Handl řadu svěžích a originálních objektů, které ani s odstupem času neztratily nic ze své kvality.
V tomto oboru se představil již na Vysoké škole nápaditou klausurní (Plavci, 1977) a státní závěrečnou prací (Vědeckotechnická revoluce, 1978). Na počátek 80. let se pak datují jeho první objekty ze zrcadlového skla a Antiprostory – geometrické závěsné hříčky kombinující ploché sklo, skleněné trubky a čočky. Mimořádné kvality dosáhly také dva objekty vytvořené pro velmi ojedinělou a podnětnou výstavu Vitraj 11 na Malé Skále v roce 1985. Milan Handl se zde prezentoval dvěma velmi inovativními vitrážemi. První z nich byla Kupka sena, pravděpodobně první asambláž v kontextu sklářského výtvarnictví ( blíže S. Petrová, České sklo, Praha 2001). Odvážně zde uzavírá reálnou kupku sena, pokrytou igelitem, mezi dvě skleněné tabule a skrz otvor v dolní části objektu nechává trčet do prostoru kobaltovou trubku. Tato banalita však zároveň evokuje obrazy impresionistických mistrů. Právě kontrast triviality a klasického námětu, citace a hravá pop-artová poetika, vybalancované do křehké rovnováhy, činí tuto vitráž přitažlivou i po více než dvaceti letech. Silný příklon k pop-artu prozrazuje i druhá Handlova vitráž pro tuto přehlídku, Kulturní vrstvy. Pomocí zrcadla výtvarník vtahuje diváka do svého obrazu a nutí jej stát se „kulturní vrstvou.“ Tento konceptuální objekt má navíc výrazný existenciální náboj.
Dalším významným krokem M. Handla na poli konceptuálního umění i prací víceméně dvojrozměrného charakteru je Průvan z roku 1986, monumentální objekt ze zrcadlového skla vytvořený pro Prostor III – třetí z experimentálních přehlídek pořádaných Kristiánem Sudou. Zde se Milan Handl dotýká land artu. Je to na dlouhou dobu jeho poslední realizace typu obrazu nebo reliéfu. Plochého skla se však nezříká. Na počátku 90. let začne využívat černý opaxit jako prostředek k budování trojrozměrných plastik. Tabule skla slepuje a vytváří z nich působivé duté objekty (série Ptáků). Touha vytvářet rozměrné objekty, ale zároveň obtížná technologie tavení, drahá surovina a obavy z ohromné hmotnosti a s ní spojené potíže s transportem a instalací vedou sklářského výtvarníka k využití plochého skla. Tyto pragmatické důvody ale posléze ústí v sérii děl výtvarně neobyčejně silných. Právě strohost opaxitu a přirozená elegance černé barvy vyhovují výtvarníkovu naturelu. Využívá zde pracovního postupu broušení a lepení komponentů z plochého skla, čímž propůjčuje těmto plastikám křehkost a grácii orientálního umění skládání z papíru – origami.
Celá tvorba Milana Handla se odehrává v jakýchsi cyklech. Problém často nahlíží z více úhlů a zpracovává ho opakovaně, někdy v dílech od sebe časově velmi vzdálených, dokud není s konečným řešením zcela spokojen. V jeho tvorbě lze vysledovat i jakési řetězení – syntézu předchozích řešení a jejich přetváření, nahlížení novým, jiným způsobem.
Takovou syntézou je právě i dílo vzniklé v rámci IGS. Výtvarník se vrací k unikátním vlastnostem černého skla a také k principům tvarování, podobným papírovým skládankám. Tentokrát však tabuli neprolamuje, neslepuje v ostrých úhlech, ale jen ohýbá. Poprvé ve své tvorbě využívá techniky lehání a ohýbání skla – fusingu. Sám autor nazval pracovně tento objekt Křížení – reflexe. Minimalistický monochromatický reliéf působí velmi noblesně. Jeho účinek je založen na interakci s prostředím, které ho obklopuje. Konvexní oblouky i prostá rovina zachycují a odrážejí okolní prostor a přetvářejí jej. Divák, okolní prostor a pohyb kolem se stávají součástí „děje v obraze“ a obraz se tak v každém okamžiku nabývá na jedinečnosti. Tento problém nezkoumá Milan Handl poprvé. Černé sklo zde nebylo použito pouze pro přirozenou eleganci černé barvy, ale především pro vynikající reflexní vlastnosti. Stejného efektu využil výtvarník například v cyklu Plodů (2004) nebo v práciRelation 2, která vznikla pro přehlídku evropské plastiky Connections 2009. Relation, stejně jako Reflexe a křížení jsou možná počátkem cesty výtvarníkova zkoumání odrazů. Nezbývá, než s napětím očekávat její výsledky a těšit se na ně…
milan handl, ak. mal.
* 14. 12. 1952, Příbram
vzdělání:
1968 – 1972 SUPŠS Železný Brod (ateliér Jana Novotného)
1972 – 1978 VŠUP Praha (ateliér Stanislava Libenského)
od 1980 je výtvarníkem ve svobodném povolání
ocenění:
1987 The Sybren Valkema Honorary Prize, Ebeltoft
2004 The Atsushi Takeda Prize, Kanazawa
I. Krize a konjunktury ve sklářském a bižuterním průmyslu v letech 1700 – 1815
První konjunktura – první třetina 18. století
Pro sklo a bižuterii dnes v masmediích existuje v podstatě jen jedno slovo – krize. Vytrženo z kontextu působí těchto pět písmen vskutku démonicky. Je proto dobré si připomenout, že pro tento proexportní obor nejsou hluboké deprese, které se současníkům zdály být existenciální, nic nového. Stejně tak ale přicházela léta konjunktur a není zatím důvod nevěřit, že by se ekonomika přestala odvíjet v cyklech.
Počátky velkoobchodu s českým sklem spadají do posledních dvaceti let 17. století, kdy se mu začali věnovat jednotliví sklářští podnikatelé z Českolipska. Ti se brzy začali sdružovat do tzv. kompanií, aby zvýšili svůj provozní kapitál, snížili obchodní riziko a stali se na evropském trhu konkurenceschopnými. I proto tyto společnosti zřizovaly faktorie (zejména ve Španělsku a hanzovních městech), tj. vlastní obchodní pobočky se značnou autonomií. Výhodami byly jak přímý kontakt se zákazníky, tak bezprostřední poznání vkusu a možnost rychlé reakce na jeho proměnu. Již na počátku tak české sklářství získalo svůj unikátní proexportní charakter, jenž mu v dobách konjunktur přinášel vysoké zisky a tíživé ztráty v krizových letech.
II. Krize a konjunktury ve sklářském a bižuterním průmyslu v letech 1815 – 1873
Situace v první polovině 19. století
Počátek 19. století zastihl české sklo a bižuterie v období těžké hospodářské krize habsburské monarchie, vrcholící po další válečné porážce uštědřené Francií roku 1809. Snaha řešit nedostatek stříbrných mincí vydáváním papírových peněz, tzv. bankocetlí, skončila finančním úpadkem státu. Dne 15. března 1811 byla direktivním zásahem snížena hodnota bankocetlí na jednu pětinu! Protože sklářství nepřála ani panující móda a estetické kánony, zkrachovala v tomto období řada firem, například mnohé obchodní kompanie z Novoborska.
Po skončení napoleonských válek a uklidnění poměrů v Evropě naopak české sklářství mezi lety 1820 – 1850 zažívalo dlouhé období prosperity, vrcholící ve třicátých letech 19. století. Významně k ní přispěl nový módní styl nazvaný biedermeier, jenž si liboval v sytých barvách a imitacích přírodnin, čemuž se čeští skláři dokázali rychle přizpůsobit. Pominout jistě nelze ani úlohu jedinečných osobnostní – technologů a odvážných podnikatelů – Friedricha Egermanna, Johanna Pohla, hraběte Georga Franze Buquoye, Johanna Meyra či Franze Riedela (nové barvy a typy skla, lazury, vrstevné sklo, nitkované sklo aj.), i excelentních rafinérů, například rytce skla Dominika Biemanna. V bižuterii se během tohoto období definitivně prosadily sklárny jako hlavní základny výroby polotovarů, a to z nekompozičního skla, což mělo vliv na výrazný růst objemu produkce.
III. Krize a konjunktury ve sklářském a bižuterním průmyslu v letech 1873 – 1900
Období „velké deprese“ 70. let 19. století
První celosvětová ekonomická krize, která vypukla po krachu na vídeňské burze v květnu roku 1873, dopadla samozřejmě velmi tvrdě i na proexportně zaměřený český sklářský a bižuterní průmysl. Způsobily ji především neodpovědné finanční spekulace. Ke slovu se v zahraničním obchodu proto znovu dostala ochranářská až prohibitivní celní politika komplikující a prodražující vývoz. Vypovězeny byly postupně obchodní smlouvy s Velkou Británií, Francií (obě 1875) a Pruskem (1876). Cla se v průměru zvýšila o 15-20 %.
Sklářské a bižuterní firmy se snažily nové situaci čelit například racionalizací provozů a technologických postupů, výrobou novinek a dražšího zboží nebo mzdovými a cenovými konvencemi, aby si jejich zboží udrželo konkurenceschopnost. Nejtíživější situace panovala mezi lety 1874-1877. V případě jabloneckého zboží se podařilo negativní tendence překonat až v osmdesátých letech 19. století, a to zvýšením přímého odbytu do kolonií v Indii a Africe.
IV. Krize a konjunktury ve sklářském a bižuterním průmyslu v letech 1900 – 1918
Krize 1901-1902
Léta 1900-1914 se vyznačovala řadou krizí a konjunktur, jež však stíhaly spíše jen některé sklářské regiony nebo obory, nežli sklářství a bižuterii jako celek. První odbytová krize v novém století na sebe nenechala dlouho čekat. V letech 1901-1902 dopadla zejména na výrobce luxusního dekorovaného skla z Borskošenovska. Impulsů bylo několik, domácích i zahraničních: v důsledku stávky horníků byla omezena těžba uhlí, což jej zdražilo, ve sklářství panovala nadprodukce, vysoké konečné ceny snižovaly konkurenceschopnost a vedly k cenovému podbízení, v jižní Africe zuřila Búrská válka, nepokoje sužovaly Čínu, USA či Rusko zvýšily dovozní cla atd. Vývoz borskošenovské produkce za rok 1901 poklesl oproti roku 1900 o 25%!
