Situace v první polovině 19. století
Počátek 19. století zastihl české sklo a bižuterie v období těžké hospodářské krize habsburské monarchie, vrcholící po další válečné porážce uštědřené Francií roku 1809. Snaha řešit nedostatek stříbrných mincí vydáváním papírových peněz, tzv. bankocetlí, skončila finančním úpadkem státu. Dne 15. března 1811 byla direktivním zásahem snížena hodnota bankocetlí na jednu pětinu! Protože sklářství nepřála ani panující móda a estetické kánony, zkrachovala v tomto období řada firem, například mnohé obchodní kompanie z Novoborska.
Po skončení napoleonských válek a uklidnění poměrů v Evropě naopak české sklářství mezi lety 1820–1850 zažívalo dlouhé období prosperity, vrcholící ve třicátých letech 19. století. Významně k ní přispěl nový módní styl nazvaný biedermeier, jenž si liboval v sytých barvách a imitacích přírodnin, čemuž se čeští skláři dokázali rychle přizpůsobit. Pominout jistě nelze ani úlohu jedinečných osobností – technologů a odvážných podnikatelů – Friedricha Egermanna, Johanna Pohla, hraběte Georga Franze Buquoye, Johanna Meyra či Franze Riedela (nové barvy a typy skla, lazury, vrstevné sklo, nitkované sklo aj.), i excelentních rafinérů, například rytce skla Dominika Biemanna. V bižuterii se během tohoto období definitivně prosadily sklárny jako hlavní základny výroby polotovarů, a to z nekompozičního skla, což mělo vliv na výrazný růst objemu produkce.
Liberalizace podnikání v 50. letech 19. století
V padesátých letech 19. století nastala určitá stagnace českého sklářství způsobená pozdní reakcí většiny firem na nástup historismů a jistou nevůlí k technologickým i výrobním modernizacím, tak příznačným pro soudobou „západní“ konkurenci a USA. Zároveň se však s modernizací a liberalizací poměrů v císařství vytvářely předpoklady budoucí ekonomické prosperity. V důsledku revolučního roku 1848 zaniklo poddanství, dvě léta nato vznikly obchodní a živnostenské komory a celní politika se v 50. letech změnila z prohibiční na ochranářskou (zrušeny celní hranice s Uhrami, zrušena většina vývozních a dovozních omezení, vydán Všeobecný celní tarif). Zcela ekonomický liberalismus do habsburské monarchie pronikl Živnostenským zákonem z 20. prosince 1859, moderní právní normou, zavádějící naprostou svobodu výroby a obchodu. Živnosti byly rozděleny na svobodné (většina) a koncesované, cechy zanikly a nahradila je odborná společenstva. „Osvobozování“ podnikání od přísných regulí pokračovalo i v následujícím desetiletí.
Zakladatelská horečka 60. let 19. století
Všeobecná hospodářská konjunktura panovala v letech 1860–1873, zejména pak od roku 1867, což platí i pro sklářský a bižuterní průmysl. Nové sklářské hutě, rafinerie a exportní firmy v těchto letech vyrůstaly jako houby po dešti, a to nejen v českých zemích, ale i v Uhrách (včetně území dnešního Slovenska). Nastala „doba gründerská“. Utěšeně se sice zvětšoval objem výroby, vznikala a rozvíjela se i nová výrobní odvětví (kovová bižuterie, krystalerie, lisované sklo aj.), „stálicí“ však zůstávala výtvarná regrese a zaostávání v „trendovém“ dekorativním skleněném zboží za evropskými konkurenty. Důsledkem této skutečnosti bylo časté lákání zákazníků na přijatelnou (až podbízivou) cenu, což v sobě neslo zárodek budoucích tíživých problémů. České sklo tak na světových trzích – obecně řečeno – získalo pověst výrobku výhodného v poměru kvalita–cena, ale bez puncu exkluzivity, který mělo naposledy v době biedermeieru. Ten si naopak uchovala produkce anglická a francouzská, v habsburské monarchii v hojné míře napodobovaná.
Důsledkem první světové konjunktury byla první světová krize, která udeřila nečekaně na jaře roku 1873. Ekonomický liberalismus našel své hranice, na nichž skončily svou podnikatelskou pouť i mnohé sklářské a bižuterní firmy. Za vrchol krize je označován rok 1875, ve sklářském a bižuterním průmyslu se však situace příliš nezlepšila ani poté. Pro ilustraci – jen počet vývozců a exportérů bižuterie v Jizerských horách klesl mezi lety 1870–1876 téměř o jednu třetinu!
Obrazová příloha
