Rubrika: Odborné články

III. Po stopách slavných sklářských rodů – Riedelové

Pražská galerie

Třetí díl – Polubenská linie a zrod impéria (2. polovina 19. století)

Riedelové bezesporu patří mezi nejvýznamnější sklářské rody českého původu. Ze skromných poměrů vybudovali během tří generací sklářské impérium dominující výrobě skla a bižuterie v Jizerských horách, které patřily k nejvýznamnějším sklářským enklávám světa. Riedelovský příběh pokračoval i po roce 1945, kdy jim byl veškerý majetek zabaven a znárodněn. Po těžkých začátcích našli nový domov v rakouském Kufsteinu a opět se zařadili mezi významné sklářské podnikatele, i když místo výroby bižuterie a dekorativního či technického skla se začali věnovat zejména ručnímu nápojovému sklu.

Celý článek

IV. Po stopách slavných sklářských rodů: Wanderové

Pražská galerie

Čtvrtý díl – Wanderové v Huti
Wanderové se v průběhu 16. století vypracovali mezi nejvýznamnější sklářské rodiny renesančních Čech. Osudy ratolestí této větve jsou dokladem pozoruhodné cesty vedoucí od huťmistrů a malířů skla z 16. a 17. století k vysokým postům ve státní správě habsburské monarchie na konci 18. a v první polovině 19. století. Čtvrtý díl je věnovaný činnosti příslušníků rodu v jizerskohorské Huti od druhé poloviny 17. do poloviny 18. století.

Sklárna v huti – Kaspar Horn a jeho zeť Georg Wander von Grünwald

Sklárnu v dnešní Huti, místní části Pěnčína, založili v roce 1558 Schürerové, kteří ji provozovali téměř dvě stě let. Po roce 1638 se jejím majitelem stal se Schürery spřízněný byvší liberecký purkrabí Kaspar Horn. Je pravděpodobné, že Horn, jenž nebyl vyučeným sklářem, huť nevedl sám. V roce 1656 provdal svou dceru Annu Justinu (1640-1718) za skláře Georga Wandera (1736-1712), jenž patrně pocházel z mšenské větve rodu. Jeho otcem byl Elias Wander, syn mšenského erbovníka Georga Wandera. Eliase Wandera přitom nalézáme jako svědka při křtech v Huti v letech 1659-1668 a je možné, že to byl právě on, kdo zpočátku sklárnu vedl společně s Hornem.

Georg Wander (1736-1712) je jako huťmistr v souvislosti s Hutí poprvé uveden ke dni 13. října 1665, kdy byl přizván k ocenění mšenské sklárny. Wanderovi manželka mezi lety 1657-1683 povila celkem dvanáct dětí, šest chlapců a šest dívek. Mezi jejich kmotry opakovaně nechyběli majitelé navarovského alodiálního statku Lamottové z Frintropu.

V podnikání se Wanderovi jistě dařilo, a to bez ohledu na to, zda se sklárně někdy podaří definitivně připsat jak podíl na vývoji českého křišťálového skla, tak dvojstěnného dutého skla s vloženou dekorovanou zlatou fólií. Dne 22. listopadu 1676 huťmistr získal od hraběte-palatina Tomáše Pešiny z Čechorodu na vlastní žádost obnovený dědičný erbovní list, odkazující na privilegium předků, a nově obdržel predikát „von Grünwald“. Maloskalský urbář z roku 1687 jej přesto i nadále uvádí pouze jako Georga Wandera, majitele mlýna a „tří pustých chalup“ v Jistebsku s ročními dávkami 7 zlatých 50 krejcarů, dvou kuřat a dvaceti vajec. Podle údaje doplněného v roce 1700 platil ročně z hutního statku 58 zlatých 20 krejcarů. I zde je však uveden bez predikátu.

Roku 1694 v Huti Wander vystavěl dřevěnou kapličku sv. Vojtěcha, pro niž získal na počátku roku 1712, nedlouho před svou smrtí, povolení od arcibiskupské konzistoře v Praze sloužit zde mše pro sebe a svou rodinu, pokud se nebude možné kvůli nepřízni počasí nebo z vážných důvodů dopravit do nejbližšího farního kostela.

Jako Damoklův meč se nad prosperující sklárnou nejpozději od třicátých let 17. století vznášela hrozba nedostatku dřeva. Když roku 1697 proběhlo dělení majetku mezi Desfourskými dědici, přišla s novými majiteli i nová politika ve vztahu k zámožnému sklářskému podnikateli. Stručně řečeno, vrchnost se všemi způsoby snažila získat hutní grunt do své režie. Ještě za života Georga Wandera von Grünwald proto vznikla zdlouhavá soudní pře.

Po smrti Georga Wandera von Grünwald se vedení sklárny ujal jeho syn Georg Franz Wander (1681-1749), vyučený sklář. Protože se k problémům s vrchností přidaly ještě nároky ostatních dědiců, nový huťmistr po několika letech rezignoval a dne 27. října 1717 hutní statek prodal hraběnce Polyxeně Elisabeth Desfoursové za 4 700 rýnských zlatých. Vedle něj jsou na smlouvě mezi prodejci uvedeni též Elias Franz Wander, Johann Karl Wander, Johann Christoph Wander, Ignatz Florentin Wander a Barbara Blaschková, rozená Wanderová. Všichni podepsaní byli zbaveni privilegií, tj. stali se běžnými poddanými s robotními povinnostmi. Přestože Georg Wander von Grünwald získal pro své potomky dědičný predikát, nikdo z nich jej při podpisu smlouvy nepoužil.

Jaké byly další osudy sourozenců? Elias Franz Wander (1661-1735) působil jako purkrabí na Rohozci a zemřel v Hodkovicích, Ignaz Florentin Wander (1667-1717) záhy skonal, příběhy Johanna Karla Wandera (*1664) a Johanna Christopha Wandera (*1673) neznáme. Albert Anton Wander (1683 – kolem 1730), jehož podpis na smlouvě chybí, zastával úřad rohozeckého výběrčího daní.

Fotogalerie

Svatební okno – ukřižování krista, 1677

Sklárna Rejdice
Bezbarvé ploché sklo, malba smalty
Součást Stálé expozice Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
Foto Tomáš Hilger

Číše – znak cechu perníkářů, po 1700

Severní Čechy nebo Šumava
Křišťálové sklo, broušené, ryté
Součást Stálé expozice Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
Foto Tomáš Hilger
Tento typ skla zhotovovala též sklárna v Huti

Číše – Dvanáct apoštolů, 1690 – 1710

Severní Čechy nebo Šumava
Křišťálové sklo, broušené, ryté
Součást Stálé expozice Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
Foto Tomáš Hilger
Tento typ skla zhotovovala též sklárna v Huti

XI. Luxus pro každého: Kapitoly z historie a současnosti umělecké krystalerie

Pražská galerie

Jedenáctý díl: (Staro)nová tvář umělecké krystalerie (1958 – 1989).
V oboru užitkového a dekorativního lisovaného skla výrobci z Čech a Moravy nikdy nepatřili mezi významné světové hráče, kteří by se mohli rovnat USA, Německu či Francii. Jinak je tomu ale v případě luxusního lisovaného skla, pro nějž začali již v první polovině 20. století invenční vývozci z Jablonecka užívat název „umělecká krystalerie“. První ze slov odkazuje k výjimečnosti vzorů, druhé ke slovu křišťál, jež na zákazníky ve spojení s českým sklem spolehlivě působí dosud. Co to tedy je umělecká krystalerie? Kdo, jak a pro koho ji vyráběl a vyrábí? Na tyto a řadu dalších otázek hledá odpovědi tento seriál.

Krystalerie znovu na tahu – Karel Koňák a Václav Plátek

Na přelomu 50. a 60. let 20. století, v souvislosti s celkovou resuscitací českého sklářství, které začala komunistická vláda po letech přehlížení podporovat, se oživení dočkala též umělecká krystalerie a krystalerie obecně. Přestože těžiště výroby i nadále zůstalo v sortimentu zhotovovaném z meziválečných forem, prostor pozvolna dostávaly i nové vzory. Jediným výrobcem všech typů krystalerie se stal n. p. Jablonecké sklárny se sídlem v Dolním Polubném (později Desné).

Patrně jako první se navrhování „běžné“ krystalerie – a to v rámci PZO Skloexport – věnoval Karel Koňák, absolvent odborné sklářské školy v Železném Brodě a odborné bižuterní školy v Jablonci nad Nisou (obor pasíř). Jednalo se například o popelníčky ve stylizované formě zvířat, popelníčky s malovanými národními motivy či karetními symboly nebo tradicionalistické návrhy váziček, slánek a pepřenek s víčky v podobě muchomůrek a slepic (1956 – 1959).

Pro uměleckou krystalerii byl důležitým mezníkem nástup Václava Plátka (1917 – 1994), na místo interního návrháře n. p. Jablonecké sklárny. Plátek – absolvent železnobrodské sklářské školy a VŠUP v Praze – zastával po roce 1948 post vedoucího výtvarníka postupně v národních podnicích Borské sklo, Železnobrodské sklo a v Ústředním výtvarném středisku pro průmysl skla a keramiky. Během pouhých tří let (1957 – 1960) Plátek přišel s řadou jednotlivých nápadů a konceptů. Kompletní archiv jeho návrhů a četné hotové výrobky jsou dnes uloženy v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie.

Plátek dokázal v oboru umělecké krystalerie skloubit soudobé estetické požadavky s praktičností a funkčností. Přestože se jeho práce dočkala uznání i na mezinárodním poli – jím navržený elegantní popelník byl oceněn Čestným diplomem na výstavě EXPO 1958 v Bruselu – obchodně se o jednoznačný úspěch nejednalo. Po odchodu z Jabloneckých skláren Plátek působil jako docent na VŠUP v Praze.

Fenomén Hanuš a (staro)nová krystalerie

Když Plátek v roce 1960 z Jizerských hor odešel, nahradil jej na místě podnikového návrháře Václav Hanuš (1924-2009), absolvent odborné šperkařské školy v Turnově a pražské VŠUP, který dříve jako designér pracoval v n. p. Sklárny Inwald Teplice a PZO Skloexport. Hanušovi krystalerie učarovala. Až k realizaci během svého dlouhého působení v Jabloneckých sklárnách (do roku 1985) dovedl stovky návrhů od drobných sypátek po masivní rozměrné vázy. Jím navržené předměty jsou výtečným dokladem proměn estetiky 60. – 80. let 20. století, zároveň však Hanuš dokázal mistrně pro výrobu adaptovat též předválečné formy, které drobně tvarově modifikoval („vložkoval“). Vznikl tak ojedinělý typ (staro)nové krystalerie rozvíjející funkcionalistický odkaz 30. let 20. století. I Hanušovy návrhy a početná kolekce jím navržených předmětů jsou dnes uloženy v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie.

Když v roce 1983 do Jabloneckých skláren nastoupil mladý absolvent odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově (obor rytí skla) Josef Kruml (*1957), vypadalo to, že nové vzory krystalerie budou vznikat i nadále. Bohužel po definitivním odchodu Václava Hanuše z podniku se navrhování tohoto typu skla ocitlo na okraji firemního zájmu. Stabilní odbyt stávajících vzorů – mezi nimi samozřejmě i předválečné kolekce INGRID – potřebám trhu a vkusu zákazníků dostačoval. Krumlovy návrhy tak většinou zůstaly pouze na papíře. Roku 1993 bylo v nástupnické firmě místo interního návrháře definitivně zrušeno.

Fotogalerie

Vázička z lisovaného křišťálového skla, 1957

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Karel Koňák
Reprodukce z dobového časopisu

Popelníky z lisovaného křišťálového skla, 1958-1959

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Karel Koňák
Reprodukce z dobového časopisu

Návrhy flakónů, 1957

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Plátek
Ze sbírky Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Flakóny z lisovaného skla s broušenými zátkami, 1959

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Plátek
Reprodukce z dobového časopisu

Popelník z broušeného skla, 1957-1958

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Plátek; Čestné uznání EXPO Brusel, 1958
Reprodukce z dobového časopisu

Popelník z broušeného skla s rytým lineárním dekorem, 1959-1960

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Plátek
Reprodukce z dobového časopisu

Dózy z lisovaného skla, 1960

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Hanuš
Reprodukce z dobového časopisu

Těžítko z broušeného skla, 1963

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Hanuš
Reprodukce z dobového časopisu

Popelníky z broušeného skla, 1969

Firma Jablonecké sklárny n. p., Dolní Polubný
Návrh Václav Hanuš
Dobová reprodukce

Vázy z broušeného skla, 1979

Firma Jablonecké sklárny n. p., Desná
Návrh Václav Hanuš
Dobová reprodukce

Souprava z automaticky lisovaného skla, 1983

Firma Jablonecké sklárny k. p., Desná
Návrh Václav Hanuš
Dobová reprodukce

IV. Po stopách slavných sklářských rodů – Riedelové

Pražská galerie

Čtvrtý díl – Osudy kristiánovské linie (1860 – 1945)

Díky podnikatelské dravosti a prozíravosti „sklářského krále Jizerských hor“ Josefa Riedela (1816 – 1894) se dnes v souvislosti se sklářským rodem Riedelů zmiňuje většinou jen jím založená polubenská linie. Pozornost si ale jistě zaslouží též osudy staré „kristánovské“ větvě, protože i aktivity jejích příslušníků měly pro sklářskou a bižuterní výrobu na severu Čech nezanedbatelný význam. V 50. letech 19. století se totiž Karl Josef Riedel ml. (1803-1875) vrátil lesk nejstarší rodové sklárně na Kristiánově, v níž se věnoval výrobě skleněných polotovarů pro jablonecké zboží – bižuterii, drobné užitkové sklo a lustrové díly. A dařilo se mu tak, že jedna sklárna nakonec přestala stačit.

Celý článek

II. Vzlety a pády sklářského a bižuterního průmyslu v období socialismu v letech 1948 – 1989

Pražská galerie

Heslo desetiletí: modernizace a racionalizace

Šedesátá léta 20. století se v případě průmyslu skla a bižuterie nesla ve znamení budování a pokusů o racionalizaci výroby. Přestože se například při slučování jednotlivých podniků často jednalo z hlediska jejich výrobní tradice o drastické kroky, výsledný efekt nemůžeme označit za ve všech ohledech negativní. Po opatřeních vlády z roku 1961 se otevřela cesta k velkolepé obnově provozů, a to nejen stavební, ale i technologické. Vždyť české sklářství mělo punc zastaralosti již mezi světovými válkami! Do skláren si našlo cestu vytápění zemním plynem, svítiplynem či elektřinou, vanové pece, nové poloautomaty a automaty či výrobní linky. Významnou roli sehrála též specializovaná výzkumná pracoviště zřízená pro jednotlivé sklářské obory a bižuterii.

Celý článek

XII. Luxus pro každého: Kapitoly z historie a současnosti umělecké krystalerie

Pražská galerie

Dvanáctý a závěrečný díl: Vytrácení (od 90. let 20. století po současnost).
V oboru užitkového a dekorativního lisovaného skla výrobci z Čech a Moravy nikdy nepatřili mezi významné světové hráče, kteří by se mohli rovnat USA, Německu či Francii. Jinak je tomu ale v případě luxusního lisovaného skla, pro nějž začali již v první polovině 20. století invenční vývozci z Jablonecka užívat název „umělecká krystalerie“. První ze slov odkazuje k výjimečnosti vzorů, druhé ke slovu křišťál, jež na zákazníky ve spojení s českým sklem spolehlivě působí dosud. Co to tedy je umělecká krystalerie? Kdo, jak a pro koho ji vyráběl a vyrábí? Na tyto a řadu dalších otázek hledá odpovědi tento seriál.

Krystalerie jako rodinné stříbro

Po privatizaci státních podniků na počátku 90. let 20. století vzniklo v Jizerských horách několik výrobců krystalerie, největšími z nich byly Ornela Zásada (zal. 1992, její sklářská divize spravující sklářské hutě na Desensku) a Jizerské sklo Lučany nad Nisou (zal. 1992, provoz kamenická huť v Josefově Dole; od 2003 součást Ornely). Některé z kovových forem zůstaly janovské společnosti Vitrum (zal. 1992), obnovena byla firma František Halama v Železném Brodě (všechny původní vzory však získala až po roce 1997).

V 90. letech se umělecké i „běžné“ krystalerii dařilo, udržela si své zákazníky a našla i nové, utěšeně se rozvíjel například obchod se Spojenými státy. Populární zůstala značka INGRID i opakní skloviny zdařile imitující jadeit a lapis lazuli. Ornela se proto rozhodla do své kolekce investovat finanční prostředky, aby mohla nabízet též moderní vzory a nejen osvědčené meziválečné flakóny, vázy, karafy či popelníky.

Například mezi lety 1998 – 2000 pro ni navrhl Rony Plesl flakóny nazvané KRAKATIT nebo žardiniéry KARUSEL, NERO, TITANIC a NOE. Později s firmou na řadě návrhů spolupracovalo Studio IRDS (Ingrid Račková, David Suchopárek; soubor umělecké krystalerie inspirovaný antickou mytologií, 2002-2007) na solitérech pak Václav Hanuš (2003/2004), Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová či Vladimír Komňacký. Nemalé prostředky firma investovala do pečlivě vypravených reprezentativních nabídkových katalogů, pravidelně se účastnila též prestižního veletrhu AMBIENTE ve Frankfurtu nad Mohanem.

Krystalerie v novém tisíciletí

Designové novinky bohužel Ornele nepřinášely takový finanční efekt, jaký vedení společnosti čekalo. Když se do odbytových potíží začala dostávat i „klasická“ produkce – na čemž se podepsal neúspěšný dlouhý soudní spor s jabloneckou firmou JaS Schubert, která začala z nových forem zhotovovat úspěšné meziválečné vzory z kolekce INGRID (to konec konců činila i firma TOM z Bělé pod Bezdězem), jež dříve nabízela jen Ornela – začala firma vzorování a výrobu krystalerie utlumovat, až ji v roce 2008/2009 téměř zastavila.

Zdá se, že o moderní vzory krystalerie dnes nemají zákazníci zájem (krystalerii jako takové navíc nepřeje například ani všudypřítomné „antikuřáctví“, protože popelníky patřily mezi důležitou a početnou součást celkové nabídky). Zatímco firma JaS Schubert se časem propracovala alespoň k svébytným historizujícím vzorům, TOM více méně jen replikuje „desenskou“ meziválečnou produkci. Tradiční meziválečné a poválečné kolekce se drží též rodinná firma František Halama. Vzory jizerskohorské krystalerie z těchto období s úspěchem nabízí též některé další firmy, například brusírna Pesničák v Josefově Dole.

Poptávka po řadě výrobků z kolekce INGRID stále trvá. Obor jako takový ale již v podstatě neexistuje. Místo tisíců vzorů se jich na trhu uplatňuje několik desítek. Z průmyslové výroby, i když náročné a vkusné, se stává téměř etnografická záležitost – zapomínané řemeslo. Nezbývá než věřit, že se umělecká krystalerie přesto nakonec nestane jen vzpomínkou. Křišťálovou a – matnou.

Doporučená literatura k tématu:

  • Nový Petr, Lisované sklo a krystalerie v Jizerských horách, Jablonec nad Nisou 2002 (vyprodáno)
  • Časopis Pressglas-Korrepsondenz; od 1998

Největší veřejná sbírka krystalerie na světě:

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou; umělecká krystalerie je součástí stálé expozice

Fotogalerie

Váza Viola, 2004

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh Václav Hanuš
Foto Ornela a.s., Jiří Kovanic

Váza Horské lilie, 2005

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh dekoru Ilona Staňková
Foto Ornela a.s., Jiří Kovanic

Set Horské lilie, 2005

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh dekoru Ilona Staňková
Foto Ornela a.s., Jiří Kovanic

Žadiniréra karusel, 1999

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh Rony Plesl
Foto Ornela a.s., Jiří Jiroutek

Vázy Hermés a Dionýsos, 2002

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh Studio IRDS
Foto Ornela a.s., Jiří Kovanic

Lisovaná plastika Elektra, 2002-2005

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh Studio IRDS
Foto Ornela a.s., Jiří Kovanic

Lisovaná plastika Prométheus, 2002-2005

Firma Ornela a.s. Zásada, divize Desenské sklárny
Návrh Studio IRDS
Foto Ornela a.s., Jiří Kovanic

V. Po stopách slavných sklářských rodů: Wanderové

Pražská galerie

Pátý a závěrečný díl – Od obchodu s turnovskými kameny po dědičný rytířský titul

Wanderové se v průběhu 16. století vypracovali mezi nejvýznamnější sklářské rodiny renesančních Čech. Osudy ratolestí této větve jsou dokladem pozoruhodné cesty vedoucí od huťmistrů a malířů skla z 16. a 17. století k vysokým postům ve státní správě habsburské monarchie na konci 18. a v první polovině 19. století. Závěrečný pátý díl je věnovaný různorodé činnosti příslušníků rodu od počátku 18. do konce 19. století.

Celý článek

V. Po stopách slavných sklářských rodů – Riedelové

Pražská galerie

Pátý díl – Osudy polubenské linie v první polovině 20. století

Pro polubenskou sklářskou a textilní firmu Josef Riedel nezačalo 20. století šťastně. Uprostřed léta roku 1901 v pouhých 48 letech zemřel nejmladší syn „sklářského krále“ Otto Riedel (1853-1901), který měl na starosti textilní „divizi“ podniku. Zanechal po sobě syny Ottu ml. a Waldemara. Rodinný byznys to ale nepoznamenalo. Roku 1903 byla stržena stará huť na Jizerce. V rámci oslav 150 let přítomnosti rodu Riedelů v kraji nechala polubenská firma na své náklady vystavět a vybavit plicní léčebnu poblíž tehdejší tanvaldské okresní nemocnice, jež byla otevřena o rok později. Wilhelm Riedel (1849 – 1929), senioršéf firmy, a Josef Riedel ml. (1862 – 1924) obdrželi v roce 1905 od císaře vyznamenání za zásluhy o rozvoj průmyslu. O dva roky později byla v areálu příchovického hutního kompexu zahájena stavba další hutě na tyčovinu a v roce 1909 bezdětný Wilhelm Riedel adoptoval své synovce Ottu ml. a Waldemara, jenž později úspěšně spravoval firemní velkostatek Krušina u Podbořan na Lounsku. Senioršéfa firmy vedly k adopci nejen důvody lidské, ale i čistě ekonomické – zabránilo se tak dědickému řízení a zbytečným výdajům do státní pokladny. Celý článek

III. Vzlety a pády sklářského a bižuterního průmyslu v období socialismu v letech 1970 – 1989

Pražská galerie

 Sklo a bižuterie jako devizová priorita státu

Dle dostupných statistických ukazatelů československý průmysl skla a bižuterie z hlediska hodnoty vyvezeného zboží nepřetržitě rostl od poloviny 60. let až do konce éry socialistického hospodářství. Do roku 1980 se též zvyšoval objem utavené skloviny i hotových výrobků, přičemž spotřeba energie zůstávala v podstatě konstantní. Zatímco mezi lety 1970-1975 se z ČSSR exportovalo skla a bižuterie za 4,7 miliardy Kčs, 1975-1980 za 6 miliard Kčs, 1980-1985 za 7,6 miliard Kčs a 1985-1990 dokonce za 10,4 miliard Kčs. Celý článek

Významný sklářský výtvarník, medailér a pedagog Jiří Harcuba zemřel

Pražská galerie

Jiri Harcuba archiv UPM

V pátek 26. července 2013 po krátké nemoci zemřel v Praze v nedožitých osmdesáti pěti letech významný sklářský výtvarník, medailér a pedagog prof. ak. soch. Jiří Harcuba. Prosadil se zejména v “královském” oboru sklářského umění, v rytém skle, kterým se světově proslavil nejen ve sklářské komunitě. Ohlas získaly zejména jeho stylizované portréty kulturních osobností. Velmi obsáhlá a navýsost originální je jeho obsáhlá medailérská tvorba. Vytvořil mimo jiné množství pamětních medailí a návrhy oběžné československé (vydávána 1966-1992) a také dodnes platné české pětikoruny (od 1993). Dlouhodobě pedagogicky působil, zejména na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde byl v první polovině 90. let rektorem. V posledních třiceti letech neúnavně vyučoval a přednášel zejména v USA. Jeho díla vlastní významné muzejní instituce například Victoria and Albert Museum, Londýn, Corning Museum of Glass, USA, v České republice Národní galerie, Národní muzeum a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Moravská galerie a Moravské zemské muzeum v Brně, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci n/N, Severočeské muzeum v Liberci, Východočeské muzeum v Pardubicích atd.

Jiří Harcuba se narodil 6. 12. 1928 v Harrachově do sklářské rodiny, v tamní sklárně se také vyučil rytcem skla (1942–1945). Absolvoval Státní odbornou školu sklářskou v Novém Boru (1945–1948, oddělení rytí skla) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou – VŠUP (1949–1954, užitá plastika, sklo a glyptika, prof. Karel Štipl, v l. 1954–1955 čestný rok a 1958–1961 aspirantura tamtéž). Před studiem na VŠUP byl rytcem v n. p. Umělecké sklo, Nový Bor (1948–1949). V letech 1961–1971 pedagogicky působil na VŠUP ve sklářském ateliéru nejprve jako lektor v rytecké dílně a poté asistent. Po roce 1971 se stal samostatným výtvarníkem. V období 1990–1994 vedl na VŠUP jako profesor ateliér kovu, šperku a glyptiky, 1991–1994 zastával pozici rektora školy. Prosadil se na poli rytého skla, kde se z počátku zabýval zoomorfní a geometrickou rytinou inspirovanou m. j. lidovým uměním. Ze 60. let pocházejí jeho informelní objekty s hlubokými rytými strukturami (Město, 1962, sbírka UPM). Expresivní polohu jeho díla reprezentuje také triptych Štvanice (1971, UPM), který reagoval na autorovu politickou perzekuci včetně věznění po vyjádření nesouhlasu s okupací vojsky Varšavské smlouvy. Od začátku 70. let se výrazně uplatňoval jako rytec početných portrétních skleněných plaket zdůrazňujících psychickou stránku osobností z oblasti kultury (např. S. Beckett, A. Schweitzer, J. A. Komenský, D. Biemann, A. Einstein, F. Kafka, B. Smetana, A. Dvořák, J. Horejc, S. Libenský atd.). Jedno z děl z této série bylo před více než deseti lety vydraženo na aukci v Heilbronnu za 150 tisíc marek (tehdejších cca 3 milióny korun), za částku u jiných současných českých umělců nevídanou. Jiří Harcuba využíval také grafickou techniku vitrografie – tisku z ryté skleněné desky. Navrhl stovky litých a ražených medailí a oběžných mincí. Zabýval se také realizacemi do architektury. V roce 1997 založil na podporu tvorby rytého skla Společnost a roku 2001 Mezinárodní školu Dominika Biemanna.

Poslední rozloučení s profesorem Jiřím Harcubou se koná v pátek 2. srpna 2013 od 11:00 ve Velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.

Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D.
Vedoucí sbírek skla a keramiky

Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Jiří Harcuba Město 1962; Jiří Harcuba S. Beckett 2000 ryté sklo

(Sbírka UPM,  foto Gabriel Urbánek)