Sklárna v Huti – Kaspar Horn a jeho zeť Georg Wander von Grünwald
Sklárnu v dnešní Huti, místní části Pěnčína, založili v roce 1558 Schürerové, kteří ji provozovali téměř dvě stě let. Po roce 1638 se jejím majitelem stal se Schürery spřízněný byvší liberecký purkrabí Kaspar Horn. Je pravděpodobné, že Horn, jenž nebyl vyučeným sklářem, huť nevedl sám. V roce 1656 provdal svou dceru Annu Justinu (1640–1718) za skláře Georga Wandera (1736–1712), jenž patrně pocházel z mšenské větve rodu. Jeho otcem byl Elias Wander, syn mšenského erbovníka Georga Wandera. Eliase Wandera přitom nalézáme jako svědka při křtech v Huti v letech 1659–1668 a je možné, že to byl právě on, kdo zpočátku sklárnu vedl společně s Hornem.
Georg Wander (1736–1712) je jako huťmistr v souvislosti s Hutí poprvé uveden ke dni 13. října 1665, kdy byl přizván k ocenění mšenské sklárny. Wanderova manželka mezi lety 1657–1683 povila celkem dvanáct dětí, šest chlapců a šest dívek. Mezi jejich kmotry opakovaně nechyběli majitelé navarovského alodiálního statku Lamottové z Frintropu.
V podnikání se Wanderovi jistě dařilo, a to bez ohledu na to, zda se sklárně někdy podaří definitivně připsat jak podíl na vývoji českého křišťálového skla, tak dvojstěnného dutého skla s vloženou dekorovanou zlatou fólií. Dne 22. listopadu 1676 huťmistr získal od hraběte-palatina Tomáše Pešiny z Čechorodu na vlastní žádost obnovený dědičný erbovní list, odkazující na privilegium předků, a nově obdržel predikát „von Grünwald“. Maloskalský urbář z roku 1687 jej přesto i nadále uvádí pouze jako Georga Wandera, majitele mlýna a „tří pustých chalup“ v Jistebsku s ročními dávkami 7 zlatých 50 krejcarů, dvou kuřat a dvaceti vajec. Podle údaje doplněného v roce 1700 platil ročně z hutního statku 58 zlatých 20 krejcarů. I zde je však uveden bez predikátu.
Roku 1694 v Huti Wander vystavěl dřevěnou kapličku sv. Vojtěcha, pro niž získal na počátku roku 1712, nedlouho před svou smrtí, povolení od arcibiskupské konzistoře v Praze sloužit zde mše pro sebe a svou rodinu, pokud se nebude možné kvůli nepřízni počasí nebo z vážných důvodů dopravit do nejbližšího farního kostela.
Jako Damoklův meč se nad prosperující sklárnou nejpozději od třicátých let 17. století vznášela hrozba nedostatku dřeva. Když roku 1697 proběhlo dělení majetku mezi desfourskými dědici, přišla s novými majiteli i nová politika ve vztahu k zámožnému sklářskému podnikateli. Stručně řečeno, vrchnost se všemi způsoby snažila získat hutní grunt do své režie. Ještě za života Georga Wandera von Grünwald proto vznikla zdlouhavá soudní pře.
Po smrti Georga Wandera von Grünwald se vedení sklárny ujal jeho syn Georg Franz Wander (1681–1749), vyučený sklář. Protože se k problémům s vrchností přidaly ještě nároky ostatních dědiců, nový huťmistr po několika letech rezignoval a dne 27. října 1717 hutní statek prodal hraběnce Polyxeně Elisabeth Desfoursové za 4 700 rýnských zlatých. Vedle něj jsou na smlouvě mezi prodejci uvedeni též Elias Franz Wander, Johann Karl Wander, Johann Christoph Wander, Ignaz Florentin Wander a Barbara Blaschková, rozená Wanderová. Všichni podepsaní byli zbaveni privilegií, tj. stali se běžnými poddanými s robotními povinnostmi. Přestože Georg Wander von Grünwald získal pro své potomky dědičný predikát, nikdo z nich jej při podpisu smlouvy nepoužil.
Jaké byly další osudy sourozenců? Elias Franz Wander (1661–1735) působil jako purkrabí na Rohozci a zemřel v Hodkovicích, Ignaz Florentin Wander (1667–1717) záhy skonal, příběhy Johanna Karla Wandera (*1664) a Johanna Christopha Wandera (*1673) neznáme. Albert Anton Wander (1683 – kolem 1730), jehož podpis na smlouvě chybí, zastával úřad rohozeckého výběrčího daní.
Obrazová příloha
