IV. Po stopách slavných sklářských rodů – Riedelové

Čtvrtý díl – Osudy kristiánovské linie (1860 – 1945)

Díky podnikatelské dravosti a prozíravosti „sklářského krále Jizerských hor“ Josefa Riedela (1816 – 1894) se dnes v souvislosti se sklářským rodem Riedelů zmiňuje většinou jen jím založená polubenská linie. Pozornost si ale jistě zaslouží též osudy staré „kristánovské“ větvě, protože i aktivity jejích příslušníků měly pro sklářskou a bižuterní výrobu na severu Čech nezanedbatelný význam. V 50. letech 19. století se totiž Karl Josef Riedel ml. (1803-1875) vrátil lesk nejstarší rodové sklárně na Kristiánově, v níž se věnoval výrobě skleněných polotovarů pro jablonecké zboží – bižuterii, drobné užitkové sklo a lustrové díly. A dařilo se mu tak, že jedna sklárna nakonec přestala stačit.

Když proto Josef Riedel vypověděl nájem sklárny hrabat Desfoursů v Antonínově, pronajal si ji v roce 1860 právě Karel Josef Riedel ml. Její vedení ponechal svým dvěma synům, Karlu Josefu Riedelovi nejm. (1843 – 1892) a Emanuelovi Riedelovi (1844 – 1879). Třetího syna Leopolda Riedela (1846 – 1926) si ponechal na Kristiánově. V roce 1870 pak „starý“ Riedel koupil též malou tzv. Jantschovu huť v zadním Josefově Dole, která byla původně palírnou kompozičního skla.

Po smrti Karla Josefa Riedela ml. v roce 1875 vedli synové rodinnou firmu společně, po brzké Emanuelově smrti se však jejich cesty rozdělili. Karl Josef nejml. si podržel obě sklárny v Josefově Dole, Leopold Kristiánov. Nejdříve se budeme věnovat první z těchto nových firem, která byla nazvána „Karl Riedel“.

Od roku 1892 podnik spravovala vdova po Karlu Josefu Riedelovi nejm. Marie Hornová-Riedelová s dcerami Gizelou a Olgou. Pod jejich vedením firma v roce 1904 postavila sklárnu v Dolním Maxově (tzv. Marina huť) a o šest let později koupila antonínovskou huť, kterou nechala strhnout. Na jejím místě vystavěla moderní sklárnu na otop uhelným generátorovým plynem, kde se vyráběla především dutá a lisovaná krystalerie pro brusírny v údolí Kamenice.

Například roku 1907 sklárna v Antonínově (2 pece systému Siebert na nepřímý otop dřevem a uhlím s 20 pánvemi) zaměstnávala 40 sklářů, kteří zde vyráběli tyčovinu a lustrové ověsky v ročním objemu 80 tisíc zlatých. Maxovská huť (2 pece typu Siebert na otop dřevoplynem, 16 pánví) pak dávala práci dalším 40 sklářům při roční produkci tyčoviny za 60 tisíc zlatých. Firma úspěšně působila až do roku 1945, kdy byl její majetek vyvlastněn.

Modernizace nebyla prázdným pojmem ani pro posledního kristiánovského huťmistra Leopolda Riedela. Již roku 1882 přenesl větší část produkce z lesní sklárny do moderní hutě v Rýnovicích s pecemi vytápěnými uhelným generátorovým plynem, již vystavěl poblíž silnice z Jablonce nad Nisou do Janova. O pět let později ukončil více než stoletou činnost kristiánovské hutě ničivý požár.

Rýnovická sklárna vyráběla především tyčové a lampové sklo. V roce 1887 vedle ní milovník hudby, vášnivý fotograf a příležitostný básník Leopold Riedel zřídil ještě druhou huť, která produkovala tehdy do módy vstupující skleněné kroužky, tzv. bangle. Tento sortiment se vyvážel především do Asie a Afriky. Bangle se jako párová ozdoba navlékaly se na ruce či nohy a sloužily též jako stolní ozdoba. Sklárny byly výtečně strategicky položené – vzdálené jen půl hodiny cesty povozem od železnice Liberec – a po roce 1900 měla u novější z nich zastávku jedna z linek jablonecké tramvaje, která vedla a do Rychnova k železnici Liberec-Pardubice.

Po smrti Leopolda Riedela zdědili firmu jeho potomci. Ředitelského postu se ujal Karl Riedel (1870 – 1936), pod jehož vedením firma v Rýnovicích roku 1927 postavila třetí sklárnu. Poté, co roku 1936 zemřel, podnik až do konce druhé světové války vedli jeho synové Ing. Karl Riedel (1897 – 1945) a Dr. Leopold Riedel. Ani majetek této větve Riedelů se v roce 1945 samozřejmě nevyhnul konfiskaci.